ČÍSLO 1/00

26 května 2003 | Cob

(jeden z Murphyho zákonů)

Je velmi překvapivé, jak zainteresovanost v problému od základu změní pohled na věc. Když jsem byl uprostřed ryze soukromých úvah o výsledcích českých běžkyň požádán, abych se jich sám ujal, jednoduché a přímočaré odsudky a závěry se rázem staly mnohem složitějšími. Navíc nikdo netušil, že nejlepších pět závodnic se rozhodne nás opustit právě v době, která se i tak označuje za snad nejhorší vůbec v českém ženském orientačním běhu.

Nové inspirace.
To, že nepocházím z orienťáckého prostředí, nepovažuji za nevýhodu. Právě naopak. Domnívám se, že problematika různých sportovních odvětví je v mnoha případech velmi podobná. Koneckonců v poslední době je velmi obvyklé hledání inspirace v jiných oborech lidské činnosti. Špičkoví sportovci se obklopují lidmi, pomáhajícími jim hledat cesty v době, kdy se zdá, že všechno již bylo vyzkoušeno. Když zůstaneme u OB, třeba Janne Salmimu velmi pomohl do nejužší světové špičky Jari Roponen, trénující lyžaře, desetibojaře, triatlonisty, hokejistu, fotbalového brankáře i tanečníky. V době, kdy jsem se ještě věnoval pouze atletice a teoretickým znalostem přikládal značný význam, bylo pro mě velkou zkušeností zjištění, že například naši cyklokrosaři naprosto popírali základní principy sportovního tréninku v době, kdy představovali absolutní světovou špičku. Tehdy jsem si uvědomil, že tajemství úspěchu je někde jinde, než ve stavbě mikrocyklů, makrocyklů nebo v testování skoku do dálky z místa nebo hodu medicimbalem. Chci říct, že nejde vždy jen o sestavení tréninkového plánu. S nadsázkou řečeno, koupit si Běžeckou kuchařku může každý a tam je přece všechno napsané, tak k čemu trenéři… Trenérova role.
Jaká je tedy vlastně úloha trenéra? Percy Cerutty sám sebe nazýval „drtičem lidí“, jeden běžec mluví o trenérovi jako o „jedné své noze“, jiný anglický vytrvalec zase prohlásil, že každý trenér je parazit. Co tedy, kde je jeho místo? Určitě v pomoci závodníkovi realizovat jeho možnosti. Metod, jak toho dosáhnout, je ale moc a napsáno o tom je poměrně málo. Mnohokrát méně, než o tom, jak trénují světoví běžci s detailním rozpitváváním tréninkových metod. Vrátím-li se k přípravě žen, zde se pohybujete o to víc na tenkém ledě. Určitý způsob jednání, který platí třeba u kluků, zůstává zcela bez odezvy. Obecně vzato ženy reagují lépe na povzbuzování, než na „hozenou rukavici“ nebo výzvu, muži naopak. V jiných momentech než u chlapů je třeba „pohrávat si s holí“, v jiných „tlačit na pilu“, v jiných chválit. (Nejsem si jistý, jestli toto bylo doteď u našich O-běžkyň bráno v úvahu. Třeba zdůrazňování zodpovědnosti za přísun financí do orienťáku v prostředí vrcholné světové události považuji u žen skoro za trestuhodné a přímo znemožňující odvést výkon.)OB se změnil.
Začátkem devadesátých let pan Gavenda (který mimochodem rovněž působil velmi úspěšně u řady jiných sportů – třeba kanoistiky – a kterého, jak už to bývá, docení asi až historie) odmítal nutnost trénování na Severu. Výsledky mu tehdy dávaly za pravdu. To, že my dnes v realizačním týmu klademe na přípravu ve Skandinávii důraz, není vůbec výrazem nesouhlasu s jeho tehdejšími tezemi. Je to o tom, že orienťák je za deset let zase někde úplně jinde, tak jako nešla srovnávat období let sedmdesátých a osmdesátých. Rezignace našich nejlepších závodnic napsala jakousi symbolickou tečku za velmi úspěšným obdobím a zaplnit mezeru po celé jedné chybějící generaci bude složité. Nemůžu se ubránit pocitu, že bez pobytů na Severu to bude ještě složitější. A mám na mysli skutečně dlouhodobý pobyt se vším všudy, tj. se studiem, prací, tréninkem v klubech, životním stylem, nikoliv krátké výjezdy se snahou v omezeném čase „urvat“ z tréninkových možností co nejvíc a během týdne se tam „utočit k smrti“ a vrátit se domů ke všem našim zlozvykům. Jsem rád, že dvě z našich žen už našly odvahu a vůli k tomuto kroku a přál bych jim splnění jejich očekávání. Doufám, že najdou následovnice, řada dalších by měla už letos alespoň využít možností angažování v tamějších klubech.Budeme mít ženy na příštím MS?
Zamyšlení trenéra ženské reprezentace nad současným stavem v týmu si můžete dočíst v papírovém vydání časopisu už za několik málo dnů.

Tom Novák

Afrika, Afrika…

Přivřete mírně oči. Vidíte tu nekonečnou savanu s prohánějícími se stády antilop, žiraf či zeber? A támhle o kus dál se ve stínu přestárlých stromů líně vyvaluje lev, prý král zvířat. Nebo neprostupný deštný prales, plný zeleně a vřeštících opic. Tak i v něčem takovém můžete, sice velmi výjimečně, ale přece jen, potkat člověka točícího mapou, busolu zbytečně držící v ruce a hledajícího červenobílé lampiony. Přečtěte si, co nám po svém jihafrickém pobytu napsal jeden švédský orienťák.

Jižní Afrika

Země a lidé.
Jižní Afrika zasahuje do několika rozdílných klimatických zón. Od vyschlé pouště Kalahari na severozápadě přes deštné pralesy na východním pobřeží až po zasněžené vrcholky Drakensbergu, jehož pásmo se rozprostírá po celém pobřeží země. Okolí Johanesburgu, který se nachází na náhorní plošině ve výšce 1400 – 1600 m n. m., dominuje jihoafrický „veld“ – otevřená či polootevřená travnatá savana. Johanesburg je v afrických poměrech hlavním orienťáckým centrem. Dalším specifickým typem vegetace je jistý druh vřesu zvaného „fynbos“, který je typický pro nádherný jihozápadní cíp země okolo Kapského města. Fynbos vypadá jako „kříženec“ vřesu a bushe, bývá i několik metrů vysoký a obvykle je velice špatně průběžný (či spíše průchodný).Obyvatelstvo je v Jižní Africe stejně různorodé jako ona vegetace a jeho historie je protkána válkami a etnickými konflikty. Konec konců, není to ještě tak dávno, co byl zrušen apartheid a všechny etnické skupiny postaveny na stejnou úroveň před zákonem. Problémy samozřejmě přetrvávají, ale popis politické situace by přesahoval rozsah tohoto časopisu.Z historie OB.
Orienťák odstartoval v Jižní Africe na začátku 80. let, kdy několik (povětšinou Britů) začalo víceméně nezávisle na sobě organizovat závody v OB. Pochopitelně hlavně v Johanesburgu a Kapském Městě, no a začínalo se parkovými mapami. Problémem pro celou jihoafrickou orienťáckou komunitu byla silná izolace od mezinárodního hnutí OB. Celosvětový bojkot JAR kvůli apartheidu se bohužel projevil i v této oblasti. Jihoafričtí O-běžci věděli, že nemůžou být akceptováni coby členové IOF, a tak díky této izolaci není divu, že mapy vytvářené v prvních letech jihoafrického OB se mírně odlišovaly od mezinárodních standardů. Až teprve v roce 1993, poté, co země získala svého černošského prezidenta N. Mandelu, mohli Jihoafričané požádat o členství v IOF a dokonce se poprvé oficiálně zúčastnit i mezi-národní akce – a to hned mistrovství světa v USA.Terén a mapy.
Terén v celé krajině je velice rozmanitý. V okolí Johanesburgu (Pretoria) najdeme většinou otevřenou a polootevřenou savanu, obvykle kopcovitou a docela skalnatou. K dispozici je celkem uspokojivý počet orienťáckých map (zhruba 30) rozdílných kvalit a k tomu spousta zmapovaných parků. Není při tom při závodě nic divného, když vám do mapy koukají zebry, žirafy, pštrosi či nejrůznější místní „jeleni a srnci“. Dost exotický orienťák. Několikrát do roka jsou organizovány vícedenní závody, to už ale ve více zalesněných částech země – v Dra-kens-bergu, svobodném státě Oranž nebo dokonce v excelentně detailních a velice rychle rostoucích borových plantážích v sousedním Swazilsku.Kapské Město nabízí v zásadě dva druhy terénu. Jednak otevřená a kopcovitá vřesoviště – fynbos. Sem je však často omezený přístup, to kvůli sílící ochraně přírody. Druhým typem je překvapivě velké množství plantáží borovic a eukalyptů. Jedna z nich byla mapována i pro loňské jihoafrické mistrovství. Tento typ je trochu podobný i některým českým terénům – otevřený borový les s množstvím kamenných detailů. Pravda, je zde daleko víc paviánů, než třeba u Máchova jezera.Celkem je v širokém okolí Kapského Města (do 100 km) asi dvacítka map rozdílných kvalit. A k tomu i pár parkových. Stejně jako v Johanes-burgu i zde je často problém, že mapaři převzali bez velkých úprav vrstevnice ze základní mapy, takže orientace s použitím vrstevnic je dost těžká a náhodná.Třetí oblastí s orienťáckým zastoupením je Georgia na jižním pobřeží, ale tady je OB opravdu malý sport. Díky silným dešťům se jedná o jednu z nejvíce zalesněných částí Jižní Afriky. Vřes zde roste opravdu rychle a borové plantáže jsou navíc promíchány domorodou džunglí. Což je sice hezké na pohled, ale běhat se v tom skoro nedá.Kde všude najdete v JAR orientační běžce, jaká je budoucnost OB v této zemi a ve kterých okolních státech jsou nějaké známky působnosti o-běžců? To vše na stránkách časopisu.

Per Samuelsson