ČÍSLO 2/99
29 května 2003 | Cob
Časopis ORIENTAČNÍ BĚH
| ČÍSLO 2/99 | vyšlo 22. května |
číslo 1 • číslo 3 • číslo 4 • číslo 5 • číslo 6
Obsah
Úvod
V kolik vstáváte? / Kamil Arnošt
Informace redakce / Kamil Arnošt
Od čísla k číslu
Světové závody a Svět OB
1. závod PWT / Ivan Matějů
Proč jezdíme na SPRING CUP? / Ivan Matějů
2. závod PWT / Kamil Arnošt
PWT a média?! / Kamil Arnošt
Tiomila / Kamil Arnošt
Jaká byla „langa natten“ v českém podání? / Kamil Arnošt
„Ringla“ málem rozhodla závod / Kamil Arnošt
MS test / Martin Král
Jaký byl „Orienťák bez hranic“ / Tomík Zakouřil
Rozhovor s Hanne Staff / Kamil Arnošt
Domácí scéna a Exotické lampiony
M ČR noční – Luhačovice / Petr Pernička
Mistrovství ČR na dlouhé trati / Kamil Arnošt
OB v Japonsku / Pavel Prautsch
Japonsko v datech
Rádiový OB
Mistrovství ČR na dlouhé trati / Petr Hrouda
Soustředění reprezentace / Hanka Fučíková
Kievska vesna / Hanka Fučíková
Brněnský drak / Petr Hrouda
Zprávy rady a sekretariátu AROB ČR
Malá škola ROB (1) / Petr Hrouda
MTBO, Horský OB a rogaining
Nejnovější trendy ve výzbroji a výstroji MTBO / Pavel Pekárek
Vizovické vítání jara / Jiří Šumbera
Tři typy závodníků při rogainingu / Tomáš Prokeš
Metodické okénko, Mapová rubrika a Hi-tec
Vnitřní rozhovor – II. / Eva Juřeníková
Nejproduktivnější český mapař / Zdeněk Lenhart
Vyhlašuje se pátrání… (12) / Jaroslav Kuchař
Elektronické ražení / Kamil Arnošt
SportIdent v Česku / Zbyněk Černín
Názory a Zprávy ze Strahova
Ty ještě nemáš federaci? / Josef Dneboský
Dvě poznámky do diskuse / Ivoš Novák
Z předsednictva a sekretariátu
Pár slov k závodní registraci / Milan Borovička
Vzpomínka na Vaška Krajču / Jan Bednář
Gratulace / Ivan Matějů
O-glish Pages a Hry
Orienteering – what is it? / Kamil Arnošt
Slovníček vybraných výrazů
Ahoj luštiči! / Lenka Čechová
Výsledkový a cenový servis a Termínovka
Výsledky závodů
Metodické materiály ČSOB / Ivan Matějů
Vysoké hodnocení Skogssportu
Přehled běžecké obuvi
Termíny závodů
Informace redakce
Vesměs se jedná o samé novinky, které by se více či méně pravidelně měly objevovat i v dalších číslech. Rubriku o exotických lampionech – zemích, o kterých většina z nás ve spojení s OB nemá moc jasnou představu, odstartoval loni Mára Petřivalský svým výstižným článkem o španělském OB, respektive podnítil myšlenku představit podobným způsobem i další dostupné země. Začínáme opravdu daleko – až v zemi vycházejícího slunce.
Další slibovanou novinkou je rubrika O-glish Pages. Někomu jdou cizí jazyky snadno, jiný dokáže sotva odpovědět na pozdrav. Všem se však může hodit nějaké nové slovíčko z našeho orienťáckého světa. Navíc vím, jak je obtížné, alespoň pro mě, najít si čas na studování z učebnice. Proč tedy nepřelouskat pár slovíček třeba při čtení časopisu?
Poslední zajímavou novinku jsem si schoval až na příště – Tréninkový tip. Nepůjde o žádný zaručený recept na světový úspěch, spíše o nějaký netradiční, zajímavý či oblíbený trénink nejrůznějších orienťáků.
Přibyly také kupóny na slevu od firmy HSH, která zvýhodňuje čtenáře časopisu při nákupu zboží pro OB. A abyste pražskou prodejnu HSH Sport lépe našli, je přílohou tohoto čísla i mapka okolí Palackého náměstí.
Další podstatná část tohoto čísla vznikla při mém krátkém jarním pobytu ve Švédsku. Švédský orienťák je vždy velikou inspirací, kromě toho, že je, alespoň pro mě, i velikou zábavou. Hned na prvních stránkách tedy můžete najít rozsáhlé zpravodajství ze švédské Tiomily, stockholmského parku a exkluzivní rozhovor s nejlepší světovou závodnicí současnosti Hanne Staff.
Příjemné čtení. -kej-
Tiomila
Tiomila – ve světovém OB pojem. Na té letošní se na závěr svých jarních pobytů sešel celkem vysoký počet českých orienťáků v barvách rozličných švédských klubů. (Dočkáme se ještě někdy čistě českého týmu startujícího na Tiomile? Naposledy v r. 1993 USK Praha.)
Ačkoliv to podstatné bylo stejné jako každý rok, přesto byla letošní Tiomila něčím netypická. Na dubnové Švédsko krásné počasí, které vydrželo i na mužskou část. Znalci pamatují úplně jiné podmínky, tyto však byly rozhodně příjemnější. Další změnou byl netypický terén – totální placka, samozřejmě málo komunikací (kromě části pro první úseky), ale stejně tak málo vrstevnic, navíc po 2,5 metrech, hodně světle zelené, bažinky a kameny jako jediné významnější orientační body. Prostor, ze kterého šel trochu strach, hlavně pro noční úseky. Ti, co se vraceli z lesa v dobrých časech, vypovídali o celkem jednoduchém závodě a velice rychlé trati. Ti, co vypadli z rozjetého vlaku a museli si vše najít sami, už obtížnost terénu potvrzovali.
Podle odhadu odborníků měl tento terén vyhovovat spíše švédským a finským klubům, Norům zvyklým spíše na kopce a členitý terén už tolik sedět neměl. Teorie, která byla stejně tak potvrzena jako později vyvrácena. Celkově však z letošní Tiomily vyšly nejlépe kluby se značkou Suomi. A kdo ví, možná že očekávané obavy a respekt z terénu byly příčinou některých slabších norských výkonů.
Větší část českých orienťáků běží pravidelně mužskou Tiomilu. Té ženské části se však letos dařilo podstatně lépe. Celkově nejlépe (20. místo) dopadla se svým IFK Lidingö Eva Juřeníková. Ani ona však nebyla úplně spokojená, protože byla trenéry postavena až do druhé klubové štafety. Litovala asi tím spíše, že „jednička“ s finišmenkou Luckou Böhm skončila nakonec druhá. V průběhu závodu si velice dobře vedl na poslední chvíli poskládaný česko-slovensko-čínský tým Ericssonu (slovenské barvy totiž podle slov švédského spíkra hájila Bohdana Térová). Tým byl atraktivní už svým mezinárodním složením, navíc po druhém úseku Jany Cieslarové byl na třetím místě, třetí nefarstovaný ještě Číňanka Zhang Aixia celkem udržela (25. místo), Bohdana Térová stáhla na 22., až výkon finišmenky Tang Wanhui už mezi elitu nepatřil (pád na 139. místo). Z dalších „českých“ klubů skončila nakonec Tumba-Mälarhöjden (75.) s Lenkou Čechovou na prvním úseku těsně před Ärlou (78.) s Olčou Jirsovou a Mácou Klapalovou. Dvojka Tumby s rozbíhající Kristýnou Bořánkovou skončila 188.
Nejzajímavější byl samozřejmě poslední úsek a vzhledem k minimálním odstupům a jménům vybíhajícím do lesa to byl dostih podobný Spring Cupu. Zkušená Eija Koskivaara (Pargas IF) běžela výborně a přivedla svůj tým, u kterého si neznalý člověk na první pohled nebyl jistý, zda děvčata běžela ještě dorosteneckou nebo už dospělou Tiomilu, až k prvnímu místu.
Následovala tříhodinová pauza, vojenský prostor – centrum závodu se naplnil dalšími lidmi, čekalo se na 9 hodinu večerní. Slunce zapadlo a hlavní závod mohl začít. Jak už bylo zmíněno, mužským „českým“ týmům nevyšla letošní Tiomila tak jako jindy. Neplatilo to však samozřejmě o všech.
Hned na prvním úseku si vybral smůlu Radek Čech (Köping-Kolsva), když nejdříve zazmatkoval před startem, neboť si zapomněl orazit svou Regnly kartu, aby pak v davu dusajících borců spadnul a rozbil si busolu (mimochodem někteří závodníci mají, zvláště na prvním úseku, připevněnou na dresu rezervní busolu, jiní vybíhají na noc s rezervní baterkou umístěnou na postroji své lampy.). První do cíle přišel Polák Janusz Porzycz a nebylo to prý podle jeho slov moc těžké. Poláci postavili letos kompletní vlastní tým a silnější první úseky si vedly celkem zdatně. Nakonec skončili 71.
Že „české“ švédské kluby naše závodníky maximálně využijí, svědčí i to, že je až na výjimky nasazují na ty nejnáročnější úseky – dlouhý noční (viz článek „Jaká byla langa natten v českém podání?“) a poslední úsek (Strängnäs-Malmby – Ropek, Ärla – Seidl, Tumba-Mälarhöjden – Jedlička, Täby – Pospíšil, Goingarna – Besta, za Hagaby měl finišovat Horáček).
Nejlepší výkony noci předvedli Vašek a Tomík Zakouřilové, oba dlouhý noční úsek, oba čas okolo 96 min., jeden za Värend, druhý za Ärlu. Nejlepší denní výkon ukázal Michal Jedlička. Ačkoli Tumba už byla daleko od lepších týmů a nemohl tedy využít společné postupy s jinými silnými běžci, běžel výborně a od vedoucích finišmenů v prvním balíku dostal jen cca 6 min. a svůj tým stáhnul ze 143. na 118. místo. Smutným hrdinou noci byl Radek Novotný. Přestože svůj úsek běžel velmi dobře, orazil hned na začátku špatnou kontrolu a tým, který měl nejsilnější české zastoupení (Novotný, Lučan, Horáček) a z „českých“ nejvyšší ambice do 20. místa, byl diskvalifikován.
Po únavné noci se rozednívá, začíná jít do tuhého. Švédské kluby z prvních míst vypadly, jediný držící vlajku Tre Kronor je Orion. Na čele se perou Finové s Nory. Přichází čas pro Haldens SK. „No name“ běžci odvedli svoji práci, je řada na hvězdách. Sandvik, Björnsgaard, Björlo, Thoresen – to je sestava Haldenu na poslední čtyři úseky. Síla skandinávského orienťáku však spočívá také v tom, že i mezinárodně neznámí běžci dokáží těm o něco lepším pořádně zatopit a kdo nakonec vyhraje, nebylo do poslední chvíle vůbec jasné. Vítězství však přece jen putovalo do norského Haldenu, jednoho z nejlepších klubů současnosti. Druzí a třetí Finové, až sedmí nejlepší Švédi – Lidingö.
další články přímo v časopise -kej-
OB v Japonsku
Všechno je jinak
Japonský orienťák jsem si představoval jako parkový závod mezi rýžovými poli. Když jsem po třech měsících konečně našel orienťáka z Yokohamy (kde jsem tenkrát bydlel), který byl ochoten se se mnou pokusit domluvit, mohl jsem to vyrazit „prozkoumat“. Skutečnost se ukázala dost jiná a po roce běhání po Honshu a povídání s ostatními běžci včetně hrstky cizinců se odvážím vyrukovat s tímto spiskem.
Olympijský zlom
Sport, jak ho provozujeme u nás, nemá v Japonsku hluboké kořeny. Snad veškeré sporty před válkou byly přípravou na boj. I judo, aikido apod. nebyly „do“ – cesty, ale „jitsu“- vojenským uměním. Po prohrané válce přišla přeměna režimu na totálně pacifistický. To samozřejmě nebylo dobrou přípravou pro orientační běh, často zařazovaný mezi bojové sporty.
Tokyjská olympiáda v roce 1964 (byl to 39-tý rok vlády předchozího císaře, takže v roce Sho’wa 39, dnes máme Heisei 11, jinak též rok zajíce) přinesla nejen řady mužských obdivovatelů V. Čáslavské, ale také obrovský zájem Japonců o sport. Jak odpovídá našim představám, když tady něco dělají, tak pořádně. Začalo se tu sportovat jako o život. Lidé se začali masově zajímat i o možnosti „sportování v přírodě“. 26.6. 1966 (Sho’wa 41) se běžel první závod v orientačním běhu s masovým startem nedaleko Tokya (asi 1,5 hod. vlakem z centra). Cíl byl u shintoistického chrámu na hoře Takao-san.
Tenkrát tu pomáhali švédští a norští běžci a na kongresu IOF v Budapešti (1969) dokonce Japonci oficiálně požádali o učitele OB. Začali se stavět stálé tratě s pevnými kontrolami (jo’setsu ko’su), kde mohl každý trénovat. Jak šla ekonomika nahoru, stále více běžců jezdilo na O-ringen a jiné mezinárodní závody. Od roku 1973 se tu pořádají i mezinárodní závody, od roku 1975 potom pravidelně mistrovství Japonska.
V té době byla popularita orientačního běhu v Japonsku na vrcholu. A když píši popularita, tak je za tím třeba vidět skutečnou masovku. Na dnes už neexistujících závodech pořádaných novinami Asahi Shinbun bývala účast přes 3000 lidí. Tady už se nedá psát o běžcích č i závodnících, tratě se často odchodili a někdy i s baťůžkem a svačinkou.
Nyní je v Japonsku okolo 200 o- klubů s 5000 členy.
Hory a doly
Naprostá většina závodů, s výjimkou parkových, se běží v kopcích. Pro to je hned několik důvodů. Obyvatelé (120 mil.) se tísní na pouhých 30% rozlohy Japonska. Téměř veškeré území mimo hor je využito k osídlení nebo k pěstování rýže. Pro OB tedy nezbývá, než se uchýlit do hor.
Dále si přidejte 33 stupňů severní šířky (Tokyo) a dostatek vláhy. Výsledkem je bambus, liány a vůbec bujná vegetace. Ta na zemi velmi rychle tleje a vrstva měkkého humusu je místy slušně hluboká. Kvůli měkkému podkladu, zabušenému lesu s mnoha popadanými stromy a podrostu (o rýžových polích plných vody ani nemluvě) se tak často vyplatí obíhat a vůbec se držet cest.
Jako extrémní případ uvedu kvalifikační závody do týmu prefektury Kanagawa pro celojaponské štafety, které se běžely v červenci asi 2,5 hodiny vlakem jižně od Tokya. Chvílemi jsem si připadal jako ve filmu „Četa“, když jsem hledal správné údolíčko mezi mladými bambusy, škrábal se po čtyřech ke kontrole a pak jsme se prodírali korytem potoka. A nad námi nebyla obloha, jen zeleň a dusno jako v sauně. Dodám jen, že nejlepší eliťák běžel těch kvalifikačních 5 kilometrů 52 minut.
Výsledkem je, že se závody konají ve vyšších výškách – např. na úpatí Fuji-san (okolo 1100 m.n.m., Tokyo má celé 4 m.n.m.), kde se les stane méně zeleným. Mimochodem, na úpatí Fuji je „les sebevrahů“ – kde je silná magnetická anomálie a kompas se tam zblázní. O jeden jinak vhodný terén méně… Zajímavé terény pochopitelně najdete i v dalších kopcích okolo nížiny Kanto (kde leží Tokyo), Ome, Hanno (zajímavé závody s 8% převýšením) a pak pochopitelně v oblasti prefektur Nagana či Gifu.
Tady bych se na chvilku zastavil, abych změnil tón a přestal si stěžovat. Snad nejraději mám na japonském orienťáku pozávodní koupel v horkých přírodních lázních, kterých je zejména v okolí Nagana požehnaně. Ne nadarmo je Japonsko známou sopečnou zemí (mimochodem perioda velkého zemětřesení v oblasti Tokya je asi 70 let a poslední velké tokijské zemětřesení bylo v roce 1923). Lázně se nazývají ‚onsen‘ (horký pramen) a pokud jsou venku bez střechy a muži jsou od žen odděleni bambusovým plůtkem, pak je to ‚rotenburo‘. Vřele doporučuji. Kromě vydezinfikování odřenin a uvolnění šlach vytvoří až 50 stupňů horký pramen taky výtečnou žízeň. Jedině snad kyselé lázně (2pH) na jihu Honshu asi budou trochu moc extrémní.
To, co bylo napsáno, platí především pro Honshu, kde je OB rozšířen především. Díky tvaru Japonska (přibližně jako severo-jihozápadně položený měsíc) jsou na Kyushu a Hokkaido naprosto jiné klimatické podmínky. Zatímco na Hokkaido lze v dubnu lyžovat, na jihu Kyushu zve moře ke koupání. Hokkaido je tak vhodné jen k LOBům, které se tu ale příliš neběhají (o tom níže). Kromě vedra komplikuje na jižním Kyushu (nebo dokonce Okinawe) podmínky ještě přítomnost jedovatých hadů a pavouků – prostě všechno, co k subtropickému pásmu patří. A jenom šílenec nebo uhlobaron by letěl na závody na Okinawu, to už je to blíž do Soulu.
Kaledář závodů se tak řídí podle Honshu, závody se běhají přes zimu a k červnu jich ubývá. Přidám ještě poslední upozornění. V zimě, pochopitelně, liány nemají listy. Takže kromě toho, ze hustník snadno přehlédnete, tak taky zve k proběhnutí, neb vlastně zelený není. Když do něj ale vlítnete, zastaví vás to jako lana v ringu. Akorát že nepruží.
(pokračování v časopise)
Pavel Prautsch
Nejnovější trendy ve výzbroji a výstroji závodníka MTBO
Kamil na mě neustále naléhá, abych vám napsal něco ve stylu „Nejnovější trendy ve výzbroji a výstroji závodníka MTBO“. Je mi úplně jasné, kolik z Vás to bude zajímat. Nicméně, i když Kamil zneužil chvilky, kdy bych neodmítl ani třísetstránkový román, a to v rýmařovském pivovaru po zdařilé akci s prasetem Pepou, jak jsem mu to už jednou slíbil, beru úkol s plnou zodpovědností. Nyní dolaďuji už jenom drobnosti slohové čistoty. Škrtám všechny fráze typu „na pi..“ a jí podobné, protože se do časopisu nehodí. Vážení přátelé, čtěte!
Pozorování kol mých soupeřů a trocha přemítání mě přivádí k následujícím závěrům.
Současná podoba MTBO a nasměrování vývoje na nejbližší období vypadá asi takto: Tratě, respektive volby postupů závodníků vedou po větších cestách a raději dlouhou objížďkou, ale po kvalitním povrchu. V závodě je málo extrémních stoupání. Pokud ano, většinou se běží. Málokdy se stane, že závodník musí překonávat delší trialově obtížné pasáže nebo naprosto krvavé kilometrové sjezdy. Požadavek závodníka tedy v prvé řadě je na tuhé a lehké kolo schopné rychlé jízdy i po asfaltu, nástupů do kopce, jízdy ze sedla a snadného nošení na rameni.
Takové kolo má pevný neodpružený rám. Musí být dostatečně tuhý a přitom lehounký. Je jedno, zda vyrobený z oceli, hliníkových slitin, karbonu nebo titanu. Hlavně má být kvalitně udělaný, spolehlivý a se zárukou. Jednoznačně převládá naprosto klasický pičiúhelníkový tvar bez extravagancí. Lze i formulovat požadavky na geometrii rámu. Strmější sedlová trubka dovolí roztáčet těžší převody, delší rám je sice méně obratný, lépe však vede stopu. Stejně tak delší zadní stavba umožní vyjíždět pohodlně i strmější kopce. Řídítka nízko vám zajistí opravdu sportovní posed. Bolí, ale můžete do pedálů bušit jako zjednaní. A je aerodynamický. Což však ocení jen účastníci Rocky Mana. Vždy však musí být geometrie celého kola sladěná a tvořit funkční celek. Kupujete-li si sériové kolo, není v podstatě o čem přemýšlet. Děláte-li si kolo na míru, předneste požadavky, ale konstruktivně s rámařem diskutujte. Zadní odpružení podle mého názoru nemá v MTBO smysl. Zatím. Pro současné špičkové MTBO je naprosto postačující ocelový rám koupený za takové čtyři tisíce (respektive kolo asi za sedmnáct). Jarda Rygl jezdil loni hliníkový RB bike (8 000), letos dostane Meridu (8 000), zase z hliníku. Sylvian Mougin a Gilles Perrin mají velmi slušné sériové Cannondale (20 000), Pavel Bureš a já jezdíme na stavěném Schmierovi, Burda z Columbusu Thorn (13 000), já Genius (27 000). Celý Ekonom jezdí díky Marťanovi na ocelových Fortech (5 000 – 15 000), Kamenáč má alu Authora z Eastonu Vari Lite (20 000). A všechny tyto rámy jsou vhodné. Oproti tomu kupříkladu vynikající Korčagin má sériového ocelového Authora a Jirka Procházka Olprana Harry, kteréžto rámy rozhodně lze počastovat i ostřeji nežli nezávodní.
Vidlici vašeho závodního speciálu není třeba přisuzovat zcela zásadní význam. Podle mého názoru je ideální odpružená vidlice se zdvihem okolo 50 mm, se systémem ocelová pružina-otevřená olejová lázeň, monolitickou ztužující podkovou a možností regulace tvrdosti pružení i odskoku. A měla by být plně rozebíratelná. Špatné je, že se taková vidlice nevyrábí. Moderní vidlice mají větší zdvihy (60 – 100 mm), což je v MTBO zbytečné. Staré vidlice jsou málo tuhé a mají mnoho dětských chyb. Navíc je zde idiotský trend dělat nohy a krk vidlice do korunky zalisované, což nasere, když přijde na výměnu a musí se koupit celý komplet. Možná, že lepší a určitě lehčí a pevnější by byla dobrá pevná vidlice od zkušeného výrobce, který dokáže udržet tenkou hranici mezi dostatečnou pevností a rozumnou elasticitou. Kupříkladu taková titanová Morati nebo GT Bologna Lite, nebo tak něco by na našem kole byly více než vhodné. Možná. A co závodníci? Jarda má Rock Shox MAG 21, Míra Girvina Elite, Francouzi pruží na Cannondalech v krku, Zurynek, Bureš, Podrábský atd. mají Marzzochi různých čísel, avšak vesměs stejné konstrukce. Já jezdím Rond VP Rebel. Mach a Procházka mají vidlice pevné a stejně mě poráží. Kamenáč má božského Rock Shoxe SID a poráží ho taky.
(pokračování v časopise)
Pavel Pekárek
