ČÍSLO 3/98

30 května 2003 | Cob

Časopis ORIENTAČNÍ BĚH

číslo 1 • číslo 2 • číslo 4 • číslo 5

Ve 3. čísle vydaném novou redakcí najdete:

• Úvod – (Kamil Arnošt)
• Od čísla k číslu
• Informace redakce

  Světové závody

• Veteránské mistrovství světa – Kamil Arnošt
• Světový pohár 98 – Radek Novotný
• Championats du monde junior de course d’orientation – J. Ticháček
• Hodnocení JMS v OB není jednoduché – Jiří Sýkora
• Rozhovor s Ivanem Matějů – Kamil Arnošt
• Jörgen Rostrup?
• Evropské utkání dorostu – David Aleš
• Jukolan Viesti – Kamil Arnošt
• CISM Regional – Kamil Arnošt
• Černý den favoritů – Kamil Arnošt
• Valle di Non – Jan Kramoliš
• Soustředění dorosteneckého týmu – Itálie – David Aleš
  

  Svět OB

• Bertil Nordenfelt
• Jaký vliv má OB na místní firmy a obce? – Kamil Arnošt
• Zajímavosti ze světa O – Kamil Arnošt a Jan Kramoliš
• Orientační běh v Království španělském – Marek Petřivalský

  Reprezentace, Metodické okénko a Mapová rubrika

• Co čeká ještě letos naši reprezentaci? – Kamil Arnošt
• Bolesti v zádech a svalové dysbalance u sportovců – J. Pilný
• Vyhlašuje se pátrání – Jaroslav Kuchař
  

  Hi-Tec a Názory

• Sportident – Kamil Arnošt
• Results Database System for Orienteering
• Ražení s Regnly = Ruská ruleta? – Tomáš Prokeš
• Ranking – problémové body – Tomáš Prokeš
• Vzhůru ke světlým zítřkům – Tomáš Prokeš
  

  MTBO & Horský OB

• 5. – 6. závod ČP – Baník Svatava – Honza Semík
• Raid Ign – Francital – Jitka Hauerlandová
• Při závodě našli minu
  

  Zprávy sekretariátu, Komiks & Pozvánky na závody

• Informace sekretariátu
• Komix
• Outdoorman
• MČR v horském OB
• 1. Slovenien Marathon Orienteering
  

  Domácí soutěže & Křížovka

• České závody – červen 98 – Kamil Arnošt
• Ahoj luštiči – Lenka Čechová
  

  Termínovka & Výsledkový servis

• Termínovka
• Výsledky závodů
• Příště

Informace redakce

Na červnové číslo časopisu se ke mně doneslo hodně ohlasů, vesměs pochvalných a povzbudivých. Přesně podle očekávání se objevily i některé nejasnosti, které bych teď rád vysvětlil.

Tak, jak číslo dvě vypadalo a jak vlastně vypadá i aktuální trojka, by pod mým vedením mohl časopis vycházet. Články, věřím že zajímavé a čtivé, ze všech oblastí OB a jeho disciplín tak, aby zde každý našel, co ho nejvíce zajímá. To vše navíc pro zpestření doplněno různými zajímavostmi. A právě ona zpestření vzbudila mezi vámi největší rozruch. Takže něco k nim.

Komix. Reakce se pohybovaly od nadšených po neutrální, občas se někdo rozčílil, když se v něm sám našel. Kdo nezná souvislosti, nemůže občas pochopit skrytý vtip nebo narážku. Ale to už se nedá nic dělat. Já osobně jsem rád, že se našel někdo, kdo je schopen takto časopis oživit. Věřím, že mu slina ještě chvíli vydrží a bude mít dostatek námětů pro inspiraci. A ještě něco. Autor si přeje zůstat neznámý, pohybuje se však mezi námi. Takže si dávejte pozor, abyste se v příštím komixu taky nenašli.

Další veselý kousek se povedl mně samému, resp. kolektivu Dukly na jarním soustředění ve Valticích – Keni. Jen jsem si tak vyzkoušel fakt, že co je psáno, tomu masa lidí bez pochybností věří. Spousta lidí si nevšimla aprílového data na konci článku a obsah vzala smrtelně vážně. Velké pozdvižení jsme způsobili přímo na Dukle u našich nadřízených, kteří po přečtení onoho článku začali zjišťovat, jaktože jsme byli v Keni, když jsme přece všichni měli být 1. dubna ve Švédsku. Nuže vězte, že krajina jako v Serengeti je taky kousek za Břeclaví v bývalém pohraničním pásmu. A vy, kdo jste naletěli, máte alespoň jedno malé ponaučení: Nevěřte slepě všemu, co si někdo někam napíše, i když se to tváří nanejvýš seriozně.

A ještě stručně pár věcí. Do tohoto čísla jsem sliboval mapovou přílohu, leč není tady. Námětů bylo několik. Atraktivní terén ze svěťáků v Irsku, vítězství Jany Cieslarové v Anglii či mapy z juniorského MS ve Francii. Po spočtení všech příjmů a výdajů spojených s minulým číslem jsem však plány nakonec změnil. Téměř dvojnásobný počet stran než má být a mapová příloha uvnitř zdražily zpracování, tisk, poštovné…, takže jsem zjistil, že kromě spousty času mě to pomalu začíná stát i vlatní peníze. A to už jsem tedy opravdu velký blázen. Mapová příloha tedy teď není. Slíbit ji však můžu v některém z dalších čísel. V úvahu připadají Evropský pohár MTBO na Lipně či Mistrovství republiky v Železném Brodě. Uvidíme, jak bude co zajímavé.

Zdraví Vás šéfredaktor.

(I když jak tak zjišťuji, i tohle číslo má 70 stran, takže kdo ví.)

Orientační běh v Království španělském

Je tomu již více než 5 let, co jsem prvně zakusil orientační radovánky ve španělských terénech. Když jsem se v únoru roku 1993 postavil na oblastním pouťáku v madridských horách na start po boku Jörgena Martenssona a Alana Mogensena (pro zvědavé viz můj literární výplod na stránkách jednoho čísla zlínského Terčíku), netušil jsem, že to jednou dotáhnu až na závodníka španělské elity a trenéra OB v Katalánsku. Od té doby jsem měl možnost na všemožných mapách-nemapách prosmýčit španělské lesy-nelesy od plantáží eukalyptů až po kaktusové houštiny. Obohacen těmito zkušenostmi jsem k pobavení ctěného čtenářstva sepsal následující řádky, které si netroufají býti nic více než-li osobním zobrazením současného orientačního běhu ve Španělsku.

Trocha histórie

OB začal zapouštět ve Španělsku kořeny počátkem 60. let, zejména prostřednictvím branných aktivit v rámci španělské armády. První závodníci-specialisté pocházeli z elitních armádních sportovních klubů z Madridu, v jehož okolí se také pořádaly první závody na vojenských speciálkách. Rozvoj OB do samostatného sportovního odvětví je spojen s osobou švédského „misionáře“ Martina Kronlunda, který po přistěhování do Madridu vychoval nejstarší generaci dnes již armádních veteránů, přeložil první metodické materiály pro OB do španělštiny, podílel se na zakládání prvních oddílu OB atd. Dnes můžete Martina Kronlunda potkat na závodech jako usměvavého energického staršího pána, kterého Španělé oslovují „El Maestro“ – „Velký Učitel“, a jehož jméno nese jeden z nejprestižnějších závodů španělské ligy, „Trofeo Martin Kronlund„.

Od těchto pionýrských dob se rodinka španělského OB rozrostla na více než 100 klubů a přes 2000 závodníků s celostátním licencí svazu AECO (Agrupación Espaňola de Clubs de Orientación). To ale zdaleka nejsou všichni praktikanti OB, neboť jednak některé kluby považují „centralistický“ celostátní svaz sídlící v Madridu za zbytečný a neplatí členské příspěvky, navíc v některých silných oblastech jako např. Andalusie a Katalánsko vznikly regionální federace OB. Ty vydávají vlastní licence, pořádají regionální žebříčky, financují se z vlastních zdrojů a jejich vztahy s vedením celostátního svazu procházejí na pozadí národnostních sporů silnými výkyvy.

Ještě něco blíže z kronik OB v Katalánsku (pro méně zasvěcené autonomní oblast s vlastním oficiálním jazykem, parlamentem a vládou, jehož historickým a správním střediskem je Barcelona), kde jsem se usadil a pobíhal po lesích v poslední době. Katalánci oslavili v červnu teprve 10. výročí uspořádání prvních závodů OB. V historii katalánského OB vystupuje jako nepřehlédnutelná charismatická osobnost Carles Lladó i Badía, bývalý atlet a člen olympijského výboru. Ten založil společně s několika dalšími nadšenci v Barceloně první oddíl Club d´Orientació de Catalunya, který také po mnoho let splýval zároveň s Katalánskou federací OB (Carles Lladó je radikální nacionalista a zastánce úplné katalánské nezávislosti). Zásluhu na vytvoření prvních map v Katalánsku mají aktivity Peo Bengtsonna v rámci WWOP, který v roce 1988 přiváží do Barcelony norské a německé mapaře. Pod Peovým patronátem také vzniká v Mataró – městě na pobřeží 30 km severně od Barcelony – podle Katalánců „nejdokonalejší mapa světa své doby“, dílo čtveřice českých mapařů Borůvka-Cigoš-Lenhart-Uher (dnes jejím středem bohužel prochází nový dálniční obchvat Barcelony). V současnosti už v Katalánsku existuje 16 oddílu OB, na závodech Katalánského poháru se scházejí řádově stovky účastníků a Katalánsko tak představuje slušnou konkurenci tradičním rivalům z Madridu, Andalusie a Murcie.

Terény a mapy

Terény v různých oblastech Španělska se od sebe většinou výrazně liší, ale jedna společná charakteristika by se našla – kámen a trní. Teprve ve Španělsku si uvědomíte, co přesně znamená „průchodnost 0%“. Na pošetilý pokus zkrátit si kilometrovou obíhačku přes stometrový tmavozelený hustník dozajista nikdá nezapomenete. Až na borovicové monokultůry je trní po Španělsku všude dost (i dubové listí má ostny), nejhorší jsou vlhká severní údolí a deštivé pobřežní oblasti (krásy pralesa vlhkých subtropů si např. mohli vychutnávat běžci na armádním mistrovství světa loni v Galícii. Ve Španělsku nepotkáte bezinky ani kopřivy, typickým podrostem je keř zvaný jara, něco jako listnatá kosodřevina do půl pasu. Kamení příbývá směrem na jih, což vám zajisté dosvědčí účastníci veteránského mistrovství světa v Murcii.

Aby to nevypadalo, že vás ve Španělsku čeká jenom kličkovaní mezi pichlavými jalovci po skalách plných hadů a štírů, vzpomenu zážitky z hezčích terénů. Krásné borovicové lesy se skalkami a kameny na horách kolem Madridu (tam jsem běžel na velmi kvalitní mapě autorů Hadač-Nečas-Pavelek), průběžný polootevřený terén s hájky korkových dubů dole u hranic s Portugalskem, mírně zvlněné kopečky středoevropského charakteru na jihu Baskicka. To nejpěknější ale najdete na španělsko-francouzském pomezí v Pyrenejích v oblasti kolem lyžařského střediska Font-Romeu (asi 150 km severně od Barcelony) – od náhorní plošiny ve výšce 1.500 m přecházejí postupně terény směrem k vrcholkům typu střední švédsko – Furkotská dolina – norské hory a švýcarské velehory (zde se např. pořádá slavný Raid IGN Francital).

Mapařsky je španělský OB zatím v převážné míře závislý na dovozu kvalitních mapařů zvenku. Kromě občasného působení českých nebo norských mapařů v současnosti trh ovládají ruští mapaři. Pracují celkem kvalitně, ale často je jim vytýkána špatná čitelnost a příliš mnoha detailů. Navíc typickým jevem je, že do OCADu překreslují mapy už Španělé a vznikají tak všelijaké nesrovnalosti jako záměny porostů ap. V Katalánsku jsou k dispozici velice kvalitní podklady (od letoška pro oblast Barcelony letecké snímky v měřítku 1:2500), odvážní jedinci se školí na školení kartografů a jezdí na zkušenou do světa, takže se objevuje stále více pokusů o mapy čistě španělského rukopisu. Rozhodně pokrok se situací před třemi léty, kdy nebyly vyjímkou oblastní závody na barevných kopiích pastelkových vymalovánek.

Závody a závodníci

Nejvyšší soutěží ve Španělsku je tzv. Liga Nacional, do které je zařazeno 20 závodů (tj. 10 víkendových dvojzávodů) v sezoně od září do června. Do tzv. rankingu, který je vypracován pro každou kategorii od H/D-14 do H/D45 zvlášť, je započítáno 12 nejlepších výsledků pro danou sezónu. Od letošní sezóny 1998/99 se počítá do rankingu i Mistrovství Španělska, které se tradičně koná o velikonocích jako trojzávod sprint – štafety – klasika, mistrovství klubů se vyhlašuje na základě bodů z jednotlivých kategorií. Novinkou pro letošek je uzavření elitních kategorií (zatím elitu běhal, kdo měl odvahu přihlásit se) na prvních 30 mužů a prvních 14 žen rankingu elity 97/98 a zavedení postupu prvních třech z rankingu H/D 21A. Koeficient závodu je určován nikoliv z koeficientu závodníků, ale svévolným rozhodnutím vedení svazu podle toho, zda je použita „nová“ či „použitá“ mapa. Při zrušení kategorie (relativně častý jev) závodník nedostane průměr, ale body odpovídající jeho nejlepšímu výkonu v sezóně. Kromě již zmíněného mistrovství patří k nejprestižnějším závodům únorový Trofeo Costa Blanca v Alicante (jediný španělský závod hodnocený jako World Ranking Event, loňský vítěz elity Alan Berger), a březnové Trofeo Costa Cálida v Murcii a Trofeo Martin Kronlund v Madridu.

Nelze opomenout, že Španělsko bolšája straná a že elitní závodník např. z Barcelony pro účast na alespoň minimálním počtu 12 započítávaných závodů celostátní ligy musí počítat s procestováním v průměru asi tak 10.000 km. Jenom při cestě na letošní mistrovství v horách u Sevilly jsme autem najeli 2500 km. Dochází tak k paradoxům, jako například letos v ženské elitě, kde 12 závodů mají jenom 3 závodnice a na 3. místě je tak osoba s nejhorším průměrným bodovým hodnocením, která však „odchodila“ dostatek závodů. Na velkých celostátních závodech, kde běhají „opravdoví závodníci“, se účast pohybuje kolem 350 lidí.

Proto existuje mnoho místních a oblastních závodů, žebříčků a mistrovství, na nichž se často schází daleko více lidí, pro které je účast na federálech časově nebo finančně neúnosná. Katalánci organizují společně s francouzskými oddíly z Pyrenejí a jižní Francie společný pohár Copa Catalana a vlastní mistrovství včetně nočního, dlouhé trati a MTBO. Podobné oblastní žebříčky se běhají v Madridu a Andalusii; v Aragonii (oblast kolem Zaragozy – dějiště podzimního kola Evropského poháru v MTBO) mají dokonce i oblastní ligu v MTBO.

Mezi Španěly jsou velice populární extremní závody zvané raids neboli dvoudenní maratóny OB ve dvojicích s povinným vybavením. Nejslavnějším je závod 4-členných družstev Raid Verd (zde k povinnému vybavení patří mj. i kuchař, masér a terénní vůz 4×4), ve kterém na odvážlivce čekají během 6 dní technické závody od OB, lezení, skoku z mostu, kanoe až po lukostřelbu, mezi vším dlouhé přesuny na horských kolech podle turistických map. Profesionální týmy jako Red Bull dlouho dopředu draftují elitní orienťáky, bez nichž se absolvování orientačně náročných zkoušek neobejde. Jiným slavným závodem je Raid IGN Francital, kde se v pyrenejských „kotárech“ každoročně schází přes 3000 dvojic (letos i za účasti silné vizovické výpravy).

Jak vypadá běžné shromaždiště španělského federálu? Vzpomeňte si na louku na loňském mistrovství na Lipně a odmyslete si všechny autobusy, reklamy, stánky s občerstvením a hlasatele s hudbou. Pamětníci vzpomenou na pověstné dvojzávody Zvolen-Banská Bystrica a jste jako doma ve Španělsku. Nemohu opomenout citaci z informačního letáku pro závodníky na posledním závodě španělské ligy v květnu 1998: „… Nic se nám nezdařilo podle představ… první tisk mapy měl posunuté barvy, druhý je má navíc i rozmazané … tratě jsme kreslili na poslední chvíli … délky a popisy nestihli vytisknout… ale v našem krásném lese vás potěší spousta milých zvířátek„. Ale což, všichni jsme se zasmáli, vrátili se zdrávi z lesa a já jsem navíc vyhrál mramorovou urnu s vyrytým věnováním (o cenách za chvilku).

Ze shromaždiště se se štěstím dostanete na start, většinou podle popisu „tam jako loni, ale víc vlevo nahoru“ a sledováním zkušenějších domorodců – značení fáborky rozhodně nečekejte. Popisy a mapu dostanete v koridoru minutu před ostrým startem. Pak můžete radostně vyrazit na trať, jejíž převýšení zřídka klesá pod 5% délky. Pokud zrovna nenatrefíte na jarní období deštů, snadno pochopíte, co měl básník na mysli obratem „vyschlo mu v hrdle“. Onen pocit neuhasitelné žízně vás ostatně bude provázet po celou dobu pobytu na horkém jihu. Aspoň se můžete těšit na pytel pomerančů, ze kterého se dle libosti občerstvíte v cíli. Na mapu si ale musíte počkat až po skončení nedělního závodu, protože na stejných kontrolách se dozajista poběží i druhý den, jen si je vyměníte s jinými kategoriemi. Před mistrovstvím štafet nehledejte ve vašem „informačním balíčku závodníka“ údaje o časovém pořadu startu prvních úseků a o způsobu předávky. Uslyšíte vše ráno z pořadatelského megafonu, pokud tomu příznivý vítr dovolí. A až Juan najde čelenku a Pedro si zaváže boty, tak se na povel pořadatele první úseky spořádaně rozejdou do lesa…

Ale dosti již pomlouvačných řečí. Tradičně slušně uspořádanými závody bývají akademická mistrovství, kde univerzitní funkcionáři se štědrými dotacemi rozhodně neopomíjejí společensko-kulturní stránku závodu. Dobrým zvykem zde bývá společná večeře (zahrnuje aspoň nejméně láhev vína na závodníka) s následujícími tanečky a turné po místních barech. Španělé se po závodě dost přejídají a podceňují pitný režim v horkém klimatu, takže momentálně chystám ze svého trenérského postu metodicko-osvětový článeček pro místní bulletin nazvaný „Rozhodující úloha piva v rozvoji výkonnosti orientačního běžce”.

A ještě malá přehlídka nejlepších španělských závodníků. Musím říci, že úroveň mužské elity se v poslední době výrazně zlepšuje. Možná si někteří vzpomenete, v jakém stavu dobíhal s nejdelším časem španělský reprezentant Jesus María Bernal z klasické tratě v Mariánských Lázních (mimochodem, tento závodník má ve Španělsku pověst geniálního podvodníka, kterému se dlouhá léta dařilo přelstívat bezpečnostní opatření pořadatelů a držet se tak v reprezentaci). Dnes již nejzkušenější generace odchovaná v armádních klubech (jako je např. Angel Rojas, vysoký důstojník Královské stráže, a dále Antonio Salguero, Javier Gomez a Esteban Guerrero), pomalu přechází do veteránů a nejprestižnější kategorií se stávají H35. Již řadu sezón je nejlepším Španělem i nejúspěšnějším reprezentantem José García-Murcía (bývalý voják, nyní profesionální hasič). Na jejich místa se derou mladí závodníci, často absolventi fakulty tělesné výchovy a sportu, jako je Pedro Pasión a Alberto Minguéz. Letos se objevila velice silná skupina baskických eliťáků, kteří vyhráli mistrovské štafety.

Mezi ženami již dlouho „kraluje” Anna Folkegard-Garin, kdysi švédská juniorská reprezentantka provdaná za madridského eliťáka Javiera Garina. Po letech usilování o švédský manšaft si nakonec vyřídila španělské občanství. Dnes již ne vždy vyhrává o 10 minut jako dříve, neboť ji slušně konkuruje Encarna Maturana, která 2 roky pracovala jako au-pair u Martenssonů. Když nepřijedou tyto dvě nejlepší, o ceny se většinou dělí trio katalánských eliťaček Anna Amigó, Laia Santamaria a Carmen Parareda. Ty společně s další katalánkou Monica Aguilera ovládají také ženskou kategorii MTBO. A na řadu také přichází, jako pro španělský OB fenomén zcela nový, generace dětí odchovaných rodiči – orientačními běžci. Mezi ně patří např. 3 sestry-juniorky Veronica, Esther a Ampar Gil-Brotons (jejich maminka vyhrává D45), které suverénně vyhrály letošní ranking D18 a D21A, nebo 17-letý Roger Casal (jeho otec dlouholetý závodník elity), již od 16 let nejlepší juniorský reprezentant, letošní vítěz H21A, chys- tající se do elity. Abyste si trochu udělali představu o rezervách v běžecké výkonnosti nejlepších španělských závodníků, Roger Casal – v květnu již jeden závod elity „tréninkově” vyhrál – zaběhl v červnu při kontrolním testu na tartanu 5 km za 20:17!

Pohled do budoucna aneb maňana bude líp

Budoucnost španělského OB vidím více než optimisticky po všech stránkách. Členská základna se díky náborovým akcím stále rozrůstá, zejména mezi mládeží a studenty. Již po několikáté se v červnu konalo Školní mistrovství Španělska, na které postupují přes školní, městská a oblastní budoucí talenty. V Katalánsku se podařilo od roku 1997 začlenit OB jako součást středoškolských her. Ve velkých městech vznikají nové mapy parků a příměstských lesů pro veřejné závody. V Barceloně proběhl první ročník akademického poháru „Univers” v parkovém OB, kde se s OB seznámily řádově stovky studentů barcelonských univerzit, atd.

Po organizační stránce jsem za pět let pozoroval stálý vzestup, ale vysoká kvalita závodů zůstává spojena (asi jako všude) tradičně jen s některými kluby a jmény. Svěření pořadatelství závodů jako WMOC´96 (jen pro zajímavost s rozpočtem asi 15 mil.Kč), loňského armádního mistrovství a letošního Evropského poháru MTBO svědčí o jisté důvěře v mezinárodních kruzích (ale v konkursu o světový pohár pro rok 2000 Španělé neuspěli). Jednoznačně nejlépe vyznívají závody v MTBO a horské raids, pořádané mladými nadšenci. Objevují se první stabilní sponzoři, reklamy, atraktivní prostředí pro diváky. A až mladá krev dorazí do zatuchlého závětří svazových kanceláří v Madridu…

Jako kuriozitka – ve Španělsku usilují o zavedení pravidelných soutěží LOB. Existuje již několik map použitelných pro lyžařské závody v Pyrenejích, letos připravený závod v nejvyšším pohoří Sierra Nevada se bohužel nekonal – po extrémním oteplení v lednu sníh roztál.

Vrcholová stránka španělského OB samozřejmě nezaostává. Ve zdejším podnebí jsou podmínky pro trénink pěšího i MTBO po většinu roku ideální, v zimě žádné mrazy a plískanice (pokud přijdou, zaletíte si za levný peníz vnitrostátní linkou na Kanáry, tam už na ostrově Gran Canaria také běhají svoje oblastní žebříčky). Předpokládám, že díky španělské pohodářské povaze – dnes odpočíváme, maňana (zítra) trénujeme – se orienťák nestane masovým sportem. K tomu, aby to nejlepší Španělé dotáhli do světové elity, schází především jednak povědomí o nutnosti atletické přípravy a také kvalitní trenérská práce s talentovanou mládeží. Jenom na okraj – trenér španělského juniorského výběru naordinoval svým svěřencům jako přípravu na letošní juniorské mistrovství světa ve Francii (začíná 13.7.) účast na pětidenních v horských terénech italského Trenta ve dnech 8. – 12.7. Ale když můžou být dobří španělští cyklisti a vytrvalci, tož co by se nenaučili i pořádně běhat do kopců a točit přitom mapou a busolou!

A na závěr ještě slíbená zmínka o cenách neboli trofeos. Španělé trpí pro mne poněkud perverzní zálibou v obšťastňovaní nejlepších závodníků tzv. copas neboli poháry nejrůznějších tvarů, velikostí a materiálů, draze zaplacené ze svazových dotací. Už mám těchto trastos (šmejdů) v krabici na půdě v Barceloně slušnou sbírku. Nejbrutálněji ověnčen jsem odjížděl z akademického mistrovství v roce 1993 – za 1.místo v sobotu, neděli a celkově jsem vlekl dvě keramické holubice na mramorovém podstavci a pozlacenou „salátovou mísu” pro změnu na mramorovém podstavci, vcelku asi 25 kg do baťůžku. Dnes snad ještě někde stojí ve vitrínce v „Síni slávy” madridské Fakulty tělesné výchovy a sportu.

Já ještě nějaký čas budu pobývat v Katalánsku, trénovat mladé nadějné sportovce a snad i závodit. Ještě bych málem zapomněl – kdosi vymyslel obdobu olympijských her pro veterány, World Masters Games. Letos se údajně koná zkušební ročník v Portlandu v USA, na červenec 2000 se chystá tato akce v Barceloně, závody OB by se běžely v Pyrenejích, ale to všechno zatím na 90%. Ze strany katalánských pořadatelů bude zřejmě snaha to pojmout jako evropské veteránské mistrovství v OB. Mapovat budou Francouzi, tratě stavět já, sponzorem barcelonský pivovar – prostě pohodová dovolená.

A když budete mít někdo cestu přes Barcelonu, nebo chuť přijet si zatrénovat v teple, pozávodit nebo jen tak ochutnat víno na vyhřáté terase, tož se stavte. Ještě skromně poznamenám, že jsem byl angažován jako trenér orientačního běhu v olympijském Středisku vrcholového sportu a už mlčím a srdečně vás zdravím.

Marek Petřivalský (STE6901)
domů: c/Teatre 6B, 08190 Sant Cugat del Vallés,
tel: 0034 93 589 43 96
Federació de Curses d´Orientació de Catalunya
Passatge Costa del Putget 2, Barcelona, tel/fax: 0034 93 219 19 14

SPORTident

V minulém čísle časopisu jste si mohli přečíst článek o elektronickém razicím systému EMIT, teď se můžete dozvědět něco více o konkurenčním výrobku firmy SPORTident.

V byznysu obecně existují firmy, které trh táhnou, přicházejí s inovacemi a druhé, které se „vezou na vlně“, novinky vylepšují a rozšiřují. Podobná je i situace na trhu elektronických měřících systémů pro OB. Jako první přišel bezesporu EMIT, jeho mladá konkurence SPORTident vyvíjel svůj systém o něco déle. Ten je proto dokonalejší a spolehlivější a zdá se, že by brzy mohl zaujmout významnější pozici než norský EMIT.

SPORTident byl vyvinut před pár lety ve východní části Německa, dnes je však jeho hlavním obchodním zástupcem švédská firma SPORTident International AB, která má zastoupení pro celý svět, vyjma právě Německa, Švýcarska a Itálie.

Hlavním důvodem, proč by se SPORTident mohl šířit i na úkor EMITu je, že odstraňuje to, s čím jsou uživatelé EMITu právem nespokojeni. U SPORTidentu by se vám nemělo stát, že vám dojde baterie, aniž byste o tom nevěděli, a hlavně vám kontrola dává jasné znamení, že jste opravdu orazili.

Jak tedy systém vypadá? Podobně jako u EMITu se skládá z běžeckých kartiček a elektronických kontrol umístěných v lese. Běžecké karty ve tvaru tyčinky, gumičkou upevněné na prstě tak, že si kontrolu opravdu „píchnete“, jsou vlastně součástky pro imobilizér používaný v osobních automobilech, tyto jsou konkrétně z Volkswagenu. Právě seriová výroba umožňuje poměrně příznivou cenu kartičky 175 SEK (Emit prý 400 SEK – neověřeno). Podle výrobce by umělohmotná karta s čipem měla být nezničitelná, každopádně záruka je na 10 let. Kartička nemá žádnou baterii, která by mohla někdy dojít.

V lese jsou na stojanech upevněny červené masivní krabičky o rozměrech zhruba 10x5x3 cm s kruhovým otvorem, do něhož se kartička zasunuje. Na čelní stěně najdete dvě kontrolky, jedna signalizuje stav baterií, druhá zasvítí při „oražení“ kontroly. Společně se světelným signálem uslyšíte i signál akustický. Kontrolní jednotka není spojena žádnými dráty, kontakt s průkazkou závodníka stejně jako zadávání ůdajů (čas) před závodem je elektromagnetické. Klasické tužkové baterie napájející kontrolu mají vydržet 150 hodin. Výhodný je i způsob zanášení kontrol do lesa. Před závody si v klidu roznesete dřevěné či kovové stojany a ráno v den závodu stačí doplnit na kontroly už jen ony krabičky, které snadno poberete do speciálního zásobníku okolo pasu. Cena jedné kontroly je 615 SEK, cena EMITu mi známa není.

Zatím se tedy zdá jen samá chvála, jaká je skutečnost? SPORTident byl použit na mnoha závodech včetně světových pohárů v Irsku a Británii. Závodníky byl přijat bez problémů a nevím o žádných sporných momentech. Drobné problémy měli na některých závodech ve Švédsku, ty však byly způsobené zastaralým dosovským softwarem, který oddíly používají. SPORTident nabízí vlastní software, který pracuje v prostředí Win95. Někteří naši závodníci si systém vyzkoušeli na italských pětidenních a rovněž bez problémů. Obecně jen několik závodníků mělo problémy s ražením, když buďto nezasunuli „imobilizér“ až do kontroly nebo se pokoušeli orazit v jeden okamžik dva zaráz. Ale zkuste si orazit papírovou průkazku dva lidi najednou.

Zdá se tedy, že EMIT zde má velmi silnou konkurenci, což nám uživatelům může jedině prospět. Uvidíme, jakým vylepšením na ni zareaguje.

-kej-