ČÍSLO 4/00

27 července 2002 | Cob

Časopis ORIENTAČNÍ BĚH

číslo 1 • číslo 2 • číslo 3 • číslo 5 • číslo 6

Obsah

Úvodem / Kamil Arnošt 4
Od čísla k číslu 4

Světové závody
Zlatonosná Vysočina / Kamil Arnošt 6
Postřehy z Vysočiny / Kamil Arnošt 11
Intrview s trenérem / Kamil Arnošt 12
Atmosféra JWOC / Kamil Arnošt 13
Vyděržaj pioněr / Jiří Martan 14
Světový pohár Finsko / Honza Kaplan 17
Ruská bitva aneb ME dorostu 2000 / David Aleš 20
O-Ringen 2000 / Petr Pernička 22
Bez vojáků ani ránu / Radek Novotný 25
O-Ringen: Dinosaurus na vyhynutí? / Radek Novotný 26

Domácí soutěže
Na střední Moravě kralují Brňáci / František Stupal 28
Štít města Sokolova / Jantar 28
Grand Prix Polart / Jantar 28
Botas Vysočina Cup 2000 / Kamil Arnošt 29
Grand Prix Slovakia 2000 / Ivo Novák 32
Pivrnec zůstal za mraky / Kamil Arnošt 33
5 dnů OB Jičín / Jaromír Háněl 33
MTB Outdoorman 2000 / Marek Ročejdl 35

ROB
Triumf Kazašek a Ukrajinců… / Petr Hrouda 36
Svěřili se nám po závodech… / Petr Hrouda 51
5 dnů ROB / Jiří Pavlů 54
Evropský svaz ROB zaregistrován, EP má premiéru 54
Jarní závody na severní Moravě / Tomáš Kalina 54
Bereg Cup / Petr Jelínek 55
Severské mistrovství / Hanka Fučíková 56

MTBO
O zlém, ošklivém a hloupém čarodějovi / Jana Chmelíková 59
ASPI Rocky Man 2000 / Honza Hasman 60
Nedělejte to IV. / Pavel Pekárek 65
Horský OB a rogaining
Nevydařená premiéra / Jan Šourek 66

Metodické okénko
Seminář trenérů a stavitelů tratí 67
Příprava na vrcholný výkon / A. Rautiainen, R. Novotný 67
Tréninkový tip Petra Perničky 69

Názory & Červenobílá historie
Levný sport? / Jarda Mikoška 70
Léta osmdesátá / Kamil Arnošt 72
Byl jsem téměř přitom / Boris Dvorský 75
50 let orientačního běhu v ČR / Kamil Arnošt 77

Zprávy ze Strahova
Výsledky XX. kongresu IOF / Jiří Šubrt 78
MČR klasika a štafety, oslavy 50 let OB / Petr Pernička 78
„Orientační běžec 1950 – 2000“ 79

Komiks & Křížovka
Komiks 80
Ahoj luštiči! / Lenka Čechová 83

Výsledkový servis
Výsledky závodů OB 84
Výsledky závodů ROB 85

Úvodem

Padá listí. A to už na konci července, alespoň tedy někde. Podle odborníků už si stromy načerpaly svůj roční příděl teplot a slunečního svitu během horkého jara a po červencovém ochlazení instinktivně vycítily podzim.

Podzim mi nevadí, jarní přeháňky ani rychlé letní bouřky taky ne. Ale ty letošní propršené vícedenní už byly trochu k vzteku. Závodníkům neschly běhací věci, mně vlhly objektivy. Do mokrých hadrů se ráno nikomu nechtělo, navíc třeba ještě pět dní po sobě, a já jsem zase nevěděl, jestli spoušť fotoaparátu nemačkám zbytečně. Spousta lidí se tak místo poetapových výletů schovávala ve stanech, hledala poslední volná místa v suchých hospodách, či dokonce odjížděla uschnout domů.

Pohledem věčného optimisty ale stál ten déšť za to. Pršelo nám totiž štěstí nebo, řekněme rovnou, medaile. Ať už na až nečekaně úspěšném juniorském šampionátu u nás doma nebo třeba na premiérovém Mistrovství Evropy na Ukrajině, kde se před závody se stříbrnou medailí asi taky tak úplně nepočítalo. Kromě vody bylo léto (které ovšem snad ještě nekončí) bohaté i na mnohé jiné zajímavé akce – Mezinárodní utkání dorostu v Rusku, Champions‘ Week PWT v Rakousku, švédský O-ringen (taky pořádně utopený v bahně), premiéru dorosteneckého ME v ROB či 4. ročník extrémního ASPI Rocky Mana.

A všem těmto akcím je věnován náš časopis.

Hezký podzim.

-kej-

Zlatonosná Vysočina

Po letech či měsících náročných příprav na straně pořadatelů i závodníků se do 9. -července sjelo na Vy-sočinu všech 36 národních výprav, aby zde týden bojovali o nejcennější světové kovy, které je možné v juniorském věku na poli orientačního běhu získat. Ze strany pořadatelů se ovšem také očekávalo, zda se podaří úspěšně navázat na bohatou sérii zdárně uspořádaných mistrovství světa, světových pohárů či jiných mezinárodních závodů, jejichž dějištěm byly kdy lesy na území České republiky. A jelikož výsledky a hodnocení celého šampionátu jsou snad všem obecně známy, možno hned na začátku říci, že se vše podařilo, u výsledků našich juniorů dokonce lépe, než zřejmě kdo čekal.

Výpravy těch orienťácky nejsilnějších zemí strávili během posledních dvou let ve vysočinských terénech mnoho tréninkových hodin, takže všichni věděli, co mohou očekávat a byli na to náležitě připraveni. Rychlé lesy s množstvím porostů, převážně hustníků, do toho místy vysoká tráva, jeden závod určitě v pískovcových terénech u Toulovcových Maštalí. Jak se s těmito podmínkami jednotliví závodníci vyrovnají, se mělo ukázat v následujících dnech.

Vlastní šampionát byl zahájen jakousi závodní předehrou pro diváky účastnící se mistrovství – Diadora supersprintem. Na velice krátké trati s cílem přímo u hotelu Devět skal, centra celého JMS, nasadili směrné časy Libor Zřídkaveselý coby trenér českého týmu a jedna z našich nejlepších eliťaček Zdenka Stará, momentálně s vizáží holohlavé Sinead O’Connors. Zdenča s novým aerodynamickým sestřihem zůstala neporažena, Zhustův skalp si přece jen několik dobrých borců odneslo. Závod pro veřejnost měl mimo jiné přilákat závodníky z nedalekého Botasu, aby utvořili důstojnou kulisu následujícímuo slavnostnímu otevření celého šmapionátu. Všichni přítomní tak byli svědky nejen netradičně a příjemně krátkého zahájení, ale na pár dnů i jediných teplých slunečních paprsků.

V hlavách mnohých se jednalo o poslední klidné a volné chvíle, sranda končila, zítra už půjde do tuhého. První závod, hned ten nejváženější, a první, buď využité, nebo spálené šance. Závod na klasické trati. Klasika v současném podání je na JMS trochu degradována velkým množství startujících a díky tomu i dvouminutovému startovnímu intervalu, což umožňuje zavěšování závodníků a dosahování některých nereálných výsledků. Kvalifikaci pro klasický závod se však slabší federace brání, každý chce, pokud možno, alespoň jednou běžet hlavní závod a při kvalifikaci do finále by se mu to nemuselo podařit. Možné postupy pro závod se začaly vymýšlet raději ještě večer, znalost umístění startu, parametrů trati, stará mapa a popisy kontrol to umožňovaly nejen našemu družstvu. A proč čekat s řešením záludných stavitelských oříšků až na závod? Nutno však říci, že stavitel rozbil úvahy českého šéftrenéra právě tím, že při dlouhém postupu přes několik údolí právě žádné varianty nenabídnul.

11. 7. – klasická trať
Pohled na ranní oblohu nedával příliš šancí na zlepšení – déšť a chladno, počasí sice dobré pro závodníky, nikoliv však pro diváky, čekající, jak se domácí tým uvede a nakolik jsou očekávání o domácí výhodě oprávněná. To si uvědomila i spousta závodníků v kempu pětidenních, kde měli kvůli klasice na JMS volný den. Většina se jich však raději někde schovala před deštěm a na více než šestihodinový divácký maraton se vydalo jen několik desítek těch nejvěrnějších, především kamarádů startujících reprezentantů. Ti se také dočkali kromě celodenního přídělu studené vody i odměny v podobě skvělých výkonů českých běžců.

První z našich se po 82 minutách těžkého závodu v cíli objevil Michal Černý a hned po něm Anežka Jahnová. Oba dva patřili k těm slabším závodníkům našeho týmu a zatím se žádné překvapení nekonalo. Brzy se však v cílové rovině objevila další česká závodnice Míša Przyczková, a to s časem o 10 minut lepším než Anežka. Nakonec skončila jako druhá nejlepší z našich děvčat na 19. místě, což je v jejích 16 letech skvělý výsledek. Míša tak potvrdila oprávněnost své zpochybňované nominace. Ostatním děvčatům se již tolik nedařilo. Většinou se nevyvarovaly drobných chyb, a to ani ta nejlepší z nich – Vendula Klechová. Ještě po doběhu do cíle to stačilo na 3. místo, ale podle hlášení mezičasů z trati (na trati fungovalo několik radiokontrol od Racomu, které zajišťovaly skvělý přehled o vývoji závodu) bylo téměř jasné, že to na medaili stačit nebude. A nestačilo. Kromě skvěle běžící Rusky Pereliaevy, obhájkyně prvenství z loňského roku, rozběhla závod perfektně i Marianne Riddervold z Norska a Natalya Potopalska z Ukrajiny. Pro Vendu zbývalo „oblíbené“ páté místo. Otázkou zústávalo, jestli jsou jí ona 4. a 5. místa souzená, stejně jako na loňském MSJ v Bulharsku.

Úplně jinak se pro české barvy vyvíjel závod juniorů. První, kdo se přiblížil na úroveň medailového času, byl Švéd Jan Troeng, loňský vítěz juniorskéhoO-ringenu. Hned v cíli však bylo možno vidět jeho nešťastné grimasy, když mu pořadatelé oznámili chybějící kontrolu. Jan si na občerstvovačce (17. k.) dopředu mapoval postup z 18. na 19. k., až na onu osmnáctku úplně zapomněl a vyrazil rovnou na 19. První favorit ze hry venku. Pak se však ve vynikajícím čase blížil Michal Smola. Zlínští oddíloví kamarádi tvořili početnou část přítomného publika a po „Bingově“ doběhu už málem oslavovali vítězství. Závod však nebyl ještě ani v polovině a nejsilnější koně většinou startují až na závěr. Michal navíc věděl o několika chybkách, které na trati udělal. Obzvláště to nešťastné vběhnutí do lomu těsně před občerstvovačkou ho asi hodně mrzelo.

Další borec běžící podle mezičasů na vítězství, Rus Andrej Chramov se na konečné 6. místo odstavil sám po velké chybě u 17. k. (viz mapa s postupy v barevné příloze uvnitř časopisu). To už ale všichni očekávali doběh hlavního favorita dostihu – Fina Pasi Ikonena. Junior běhající letos ve velké formě, když je schopen porážet i nejsilnější finské muže při nominacích na světové poháry. Sice na trati několikrát lehce chyboval, sebedůvěra jeho i finského týmu je však natolik velká, že Pasi dobíhá přibližně ve dvou třetinách závodu vítězně s vlajkou do cíle. Čas tomu i odpovídá – 70:11. Málokdo v tu chvíli věnuje pozornost hlášení spíkra – na první radiokontrole se ujímá vedení jeden z posledních startujících Jirka Kazda. Radost Finů by mohla být předčasná. Naděje českých fanoušků se mezitím upírají na běh Jaromíra Švihovského, zvláště když na další radiokontrole nebyl Kazdičův mezičas zaznamenán a nebylo jasné, zda ze hry vypadl závodník nebo přenos mezičasů. Švihák rozjel závod pomaleji, od druhé poloviny se ale neustále zlepšuje a i se zamáváním divákům z veřejné kontroly si to do cíle přihasil na druhém místě se ztrátou 47“ na Ikonena. Hned v cíli děkuje Liborovi, jak přesně odhadl večer postup na 2. kontrolu, takže nad ním nemusel v lese dlouho přemýšlet. Česko má v tu chvíli dvě medaile.

Jenže to už je jasné, že na druhém rádiu vynechala technika a Kazdič pokračuje ve výborně rozjetém závodě. Štěstí přeje připravenému a on naštěstí připravený byl. O dvě minuty před ním startující Erik Öhlund (SWE) chyboval jak na 1., tak i na 2. kontrolu, takže ho Kazdič doběhl už při postupu na trojku. Öhlund byl pravděpodně jeden z nejlépe fyzicky připravených běžců a závod rozhodně nemínil vzdát. Věřil tomu, že je schopen našemu borci utéct, a rozhodně se nechystal k žádné mezinárodní spolupráci. Kazdič využil šanci a nepustil ji i přes drobné potíže (na postupu na 10. k. i jiné – ptejte se osobně). Závěr závodu byl strhující. Mezičasy podobné jako dosud vedoucí Fin, rozhodnout mohla každá chybička či ubývající síly. Když se ale objevil na začátku 350metrového doběhu, většina, alespoň ta česky mluvící, diváků si trochu oddechla, a už jen čekala, kde přesně se zastaví časomíra. Nový vedoucí závodník a nakonec i vítěz klasického závodu – Jirka Kazda. A k tomu úchvatný pohled na výsledkovou tabuli. Mezi prvními čtyřmi jsou tři zástupci Česka! Eriku Öhlundovi jeho rychlý běh přinesl stále ještě 5. místo – a, bez zastírání, nám zlatou medaili.

Kvalifikace na krátké trati – 12. 7.
V programu JMS nebylo volného dne, hned po klasice následovaly rozběhy na krátké trati a možnost pro mnohé spravit si chuť z nepříliš vydařeného závodu. A nebo si ji naopak ještě vylepšit. Naši reprezentanti si v rámci přípravy na závod dali dopoledne ještě krátký trénink na mapě z Diadora supersprintu, v prostoru sousedícím s tím určeným pro rozběhy. Taktika se vyplatila. Zatímco někteří favorité měli problémy (např. medailistky z klasiky Riddervold i Potopalska se do A finále vůbec nedostaly), našim se to, až na Michala Černého, podařilo všem. Navíc se umístili většinou na čelních pozicích, což zajišťovalo výhodné startovní pozice v závěru startovního pole finále, aby šlapání trávy přenechali jiným. Trošku nervózního čekání na konec rozběhů si užila ještě Verča Běhounová, která postoupila až z 18. pozice. Naopak až příliš suverénně běžela Venda Klechová – ke konci závodu vedla o více jak minutu před druhou v pořadí. Do cíle pak jen klidně doklusala, přesto první s náskokem 1 minuty. Až by se člověk obával, aby si štěstí zbytečně nevyplácala na hloupou kvalifikaci.

Krátká trať – finále – 13. 7.
Finálový závod na krátké trati našel své centrum vedle vypuštěného rybníka na Medlově. Les to byl typický pro tuto oblast – plochý terén, místy kamenitý, zarostlý trávou, hned první kontroly schované v hustníku. Předpoklad: tohle by mělo Čechům vyhovovat, snad i rychlým závodníkům z Východu, ale co na to Skandinávci? Jak se srovnají s pečlivě mapovanými porosty, ale jinak na detaily poměrně chudým lesem? Překvapivě výborně se to dařilo hlavně Švédům. Naopak Finové dobře rozběhnutý závod kazili.

Nejprve startovali závodníci s menší šancí probojovat se na stupně vítězů, už kvůli té trávě. Jako první si větší pozornost zasloužila Ruska Perelieva, vítězka klasiky. I tentokrát skvělý výkon, který jí nakonec stačil na 5. místo. Držitel prvního mužského titulu už tak úspěšný nebyl – 12. místo pro Jirku Kazdu a 2 minuty ztráta na další zlato. Ještě předtím se v první polovině závodu vrátili z lesa Verča Běhounová, Anežka Jahnová a Honza Mrázek. Těžko soudit, jaké byly jejich maximální možnosti, ale ani na sprintu se zřejmě přes jejich hranice nedostali. Spokojeněji vypadala Míša Przyczková, naopak slzám nezabránila Lucka Waldová, která hned úvodní kontroly v hustníku dost pohledala a nezůstalo jen u nich.

A pak už to začalo. Závod vrcholil, hlavní favorité bojovali v lese a pozornost domácích fanoušků přeskakovala z jednoho finišujícího českého reprezentanta na druhého. Výborně to rozběhnul Švihák, sprintuje na prvním místě, ale 6 závodníků má ještě za sebou. V téměř stejnou chvíli dobíhá Zuzka Stehnová. Vyrovnaný výkon, s konečným umístěným na6. – 7. místě byla určitě spokojena. V tu dobu už jsou v cíli nejlepší Švédky toho dne a vlastně nejlepší závodnice krátké trati vůbec – Camilla Berglund a Maria Bergkvist. Švédům tento závod vůbec vyhovoval. Nebýt českých neporazitelných „golden boys“, tak měli medaili i v mužích. Skandinávskou dominanci podtrhla nejlepší z Finek – Minna Kauppi, která si o stupínek polepšila oproti klasice. Žádná z posledních startujících (vítězek kvalifikace), tedy ani naše Venda, už vedoucí trio neohrozila.

Závod ale gradoval v mužích. 4 minuty po Švihovském startoval Smola a mnozí mu přáli více štěstí, když ho při klasice dva Češi odsunuli na nevděčné 4. místo. Rovněž tento typ terénu mu mohl vyhovovat více než pískovce na Maštalích. Bingo závod rozběhl fantasticky, ustál všechny rizikové kontroly a pouze na závěr, aby si nemohl být výsledkem až tak jistý, si dovolil malou smyčku na předposledním postupu. Doběhl v jasně nejlepším čase a podle zpráv z radiokontroly už bylo jasné, že má medaili. Zbývalo chvíli počkat, zda opravdu ze zlatého kovu. Poslední trojice startujících měla o všem rozhodnout. Letošní švédský suverén Peter Öberg, Nor Jon Birger Aarnes a náš klidný Zbyněk Hora. Tak jako Češi přáli zlato Smolovi, mnozí jiní by ho rádi věnovali Švédům jako satisfakci za klasiku. Leč hra na spravedlnost se tentokrát nekonala v režii švédské, ale české. Ostatně, jako celé MS, chtělo by se dodat.

A že má onen režisér zjevně rád drama, ukázal na osudu Zbyňka Hory. Naštěstí s dobrým koncem. Zbyněk při postupu na 5. kontrolu upadl a zlomil buzolu. Takové Švédky jsou zvyklé nosit za pasem rezervní, ne však naši. „Musel jsem zpomalit a víc to jistit. Ale možná jsem právě díky tomu neudělal nějakou větší chybu“, smířil se s osudem. Po 25 minutách běhu se Zbyněk objevuje v cíli a jeden z pořadatelů (Hora senior u počítačů) je v tu chvíli šťastnější než druhý (Švihovský senior na cílové čáře). Hora odsouvá Šviháka na 3. místo. Satisfakce za klasiku se konala, ale pouze na úrovni českého tábora. Skóre domácí vs. hosté dále narůstá ve prospěch našich barev, a to nás ještě čekají štafety.

Štafety – 14. 7.
Čeští junioři jsou nejjasnějšími favority, ale podaří se konečně sáhnout si na medaili i naším juniorkám? V jednoduchém a velice rychlém lese u Nového Města je všechno možné. Klidně i to, že by se to našim klukům mohlo „vysmeknout“. Stahovat nějaké zaváhání by zde bylo velice obtížné. Složení štafet měli trenéři vymyšlené už předem a ani výsledky předcházejících dnů na tom neměly co měnit. Áčkové štafety rozbíhali Jirka Kazda a Verča Běhounová, béčko šli Michal Černý a Míša Przyczková. Děvčata doběhla v kontaktu obě, stejně tak i Kazdič je uprostřed první skupiny. Malé sportovní neštěstí a následné slzy jsou tentokrát na straně Norek, to když jedna z nich ve vysoké rychlosti orazila špatnou kontrolu, takže jejich nicnetušící finišmenka musela být potom sta-žena ze souboje o bronzovou medaili.

Proti předpokladům se pole závodníků docela trhá a zásluhu na tom mají i naši. Jestli mohl někdo pochybovat o regulérnosti některých výsledků, tak souboj muže proti muži byl jasným důkazem. Zatímco pod kopcem v severní části mapy byl Švihák běžící na 2. úseku ještě s reprezentanty Švédska a Finska, tak nahoře na kopci už byli daleko za ním. Prostě a jednoduše byl o třídu rychlejší než oni. Češi jdou do jasného vedení a Michal Smola už nic dramatického nezkoušel. Zpočátku náskok ještě o něco zvýšil, pak už jen jistil až k cílovému doběhu. Ten si vychutnali všichni členové zlaté štafety společně, v závěru trochu nedůstojně i plížením. Na druhou stranu, mohli si to dovolit.

V závodě juniorek se pořadí promíchávalo daleko více až ke konci šťastnému pro tým Ruska. Tatiana Perelieva předběhla na posledním úseku jak Švédky, tak i Finky, 7 vteřin za ní startující Vendula Klechová bohužel na její tempo neměla. Obě dvě naše štafety skončily těsně za medailí na 4. a 5. místě. K tomu, aby si na vytoužený kov mohly sáhnout, to v tomto jednoduchém a rychlém závodě přece jen chtělo o něco svižnější nohy.

Po zhruba dvou hodinách závody pomalu končí. Nastává výměna dresů, přičemž ty červenomodrobílé svršky několikanásobných mistrů světa mají o něco větší cenu než jindy. Naopak na našich domácích závodech se bude prohánět zase o pár víc závodníků s nápisy Sweden, Japan nebo třeba New Zealand. Mistrovství světa pro nás skončilo až nečekaně úspěšně. Dříve možná trochu podceňovaným juniorům narostla na MS křídla, takže předváděli přímo koncert pro radost českým orienťákům. Teď by to ale chtělo vyrazit do světa ukázat ostatním, zda něco podobného dokážou nejen v domácích podmínkách.

-kej-

O-Ringen: Dinosaurus na vyhynutí?

Málokdo možná ví, že s myšlenkou pořádat velké pětidenni závody navštěvující postupně jednotlivé švédské kraje přišel před vice než třiceti lety známý průkopník OB ve světě Peo Bengtsson. Tradice zůstává, doba se mění.

Letošní ročník jednoho z nejmasovějších světových sportovních podniků se zapsal do mysli šestnácti tisíc účastníků vytrvalým deštěm, stojící vodou v bažinách a nepříjemným bahnem na shromaždišti. Počasí, které dokáže závodníkům znepříjemnit dojem ze závodu, je však pohromou pro pořadatele, už tak mnohdy vytížené na svoje fyzické i finanční maximum. Bylo prý vyčísleno, že liják při poslední etapě O-Ringu 1998 v Gävle stál pořadatele sedm set padesát tisíc švédských korun (tenkrát však prý museli organizátoři odškodnit golfové hřiště). Tak hrozivou sumu si zřejmě letošní rekordní lijáky nevyžádají, ale přesto se mluví o částce kolem půl miliónu za mimořádné nasazení vyprošťovacích vozidel a zvýšenou spotřebu materiálu. Navíc – zisk ze stánkového prodeje byl mizivý; závodníci se snažili co nejrychleji opustit rozblácený prostor a na zmrzlinu měli chuť jen opravdoví nezmaři.

Když už jsme u té finanční stránky věci: Vedle dobrovolného a bezplatného pracovního nasazení orientačních běžců z celé oblasti a dostatečného zájmu o start z řad závodníků je naplnění rozpočtu třetím důležitým pilířem, na kterém stojí celá organizace. Základní idea příjmové části je v zásadě jednoduchá – předpokládá se účast patnácti tisíc platících závodníků, zbytek musí pokrýt sponzorské dary a příspěvek od místních státních orgánů. Po mírných obtížích se na jaře nakonec podařilo tak tak sehnat potřebné sponzorské peníze a myslim, že není nutné vysvětlovat, proč v době kolem vypršení řádného termínu přihlášek kontrolovali mnozí tady v Närke tak často ono magické číslo s počtem přihlášených na o-ringové homepage (až z toho všeho nakonec zkolabovala).

Celá organizace O-Ringu je pečlivě rozplánovaná a úkoly rozdělené mezi jednotlivé kluby, které projevily zájem podílet se na pořádání. Jeden klub má třeba na starosti starty na všech etapách a jiný – jako třeba Hagaby GoIF – má zodpovědnost za shromaždiště a dopravu na té „své“ etapě. Připravit shromaždiště. To zní jako poměrně snadný úkol. Ale jeden je až překvapený, jak mamutích rozměrů taková zdánlivá prkotina může nabýt.

A jak se vůbec „prožíval“ O-Ringen 2000 v klubu? … to i další zajímavosti z pohledu člena oddílu pořádajícího největší švédské závody se dozvíte ve článku

Radek Novotny

ASPI Rocky Man 2000

Sedím v záklonu na gauči v obýváku a kochám se pohledem z okna na zeleň Borského parku. Je pondělí 17. června, dva dny po Rocky Manovi. Zvoní telefon. Já trubka ho nechal až na botníku v předsíni. Nemůžu vstát. Svaly na horní straně stehen protestujou. Měl bych to ale zvednout, je to ňákej kámoš. Přicházím na grif a sunu se kupředu. Vybavil se mi Kamenáč, jak se včera připajdal na snídani, zametaje za sebou levou nohou vyformovanou do nepřirozeného patvaru.

Doporučení pro absolvování extrémního orienťáckého duatlonu Rocky Man poskládaná z mých zážitků:

Připravuj se dlouhodobě mentálně: Po bytě jsem si začátkem května rozvěsil oboustranně plakáty Rocky Mana s Jardou Ryglem ( Jardo, už Tě nemusím, seš dost vokoukanej) a loňským populárním Pekičovým článkem, z něhož se mi poté na trati některé statě vybavovaly (Kejmil je šulin, ruská ruleta na křižovatce apod.). Všichni včetně tebe musí být přesvědčení, že to myslíš vážně.

Pojezdi (popř. poběhej): Toto doporučení se nemůže zúžit na pouhé osezení prdky. Aspoň párkrát zajet z Plzně na Šumavu (nejprve samozřejmě ze Šumavy, je to z kopce). Přijet kolmo do Poustek na žebříčky nedoporučuji, neb je tam pak člověk již zbytečný.
Přesto mám pocit, že sumáž kilometrů, kterou jsem měl v nohách před startem, nebyla dostatečná a že většinu za mě odtrénoval tatík už v šedesátejch letech.

Nenech se odradit: Na dlouhé trati (MČR MTBO) mě lehkým kmihem do kopce předjel Míra Rygl, řka, že na toho Rocky Mana nemá naježdíno. Zúra prohlašoval, že ho tam počtvrtý nedostanou… Kolo musí jezdit samo: Toto pravidlo jsem rozhodně nepodcenil, neb jsem chtěl mít téměř speciálku na překonání rekordu v hodinovce. Co lze, tak rozebrat, namazat, vyměnit, vyzkoušet. Hodí se i nová, rychlá, slušivá helma.

Poraď se s odborníky: S tatíkem a jeho dalším cyklistickým kumpánem Zdeňkem Jandou jsem přestavoval bike. Prý za ta „vylepšení“, co jsem si pořídil, by měl táta 3 závodní kola na „Varšavu“ (tak se přezdívá Závodu míru). Rozhodně jsem sundal odpruženou vidli, páč každý deko na víc je po deseti hodinách těžký jako pytel cementu, a dal superrychlé sliky, vždyť přece pojedeme hlavně po cestách či dokonce silnici. (Slike je plášť s hladkým vzorkem, zpravidla i užší, jedoucí rychle po cestě, naopak v terénu to nejde nebo se na tom dá dobře zabít). Zajdi za svým ošetřujícím lékařem: Není dobré diskutovat, ale oznámit tuto pitomost jako holý fakt, na kterém se nic měnit nebude. Moje zvěrolékařka to pochopila a vybavila mne ionťáky, medikamenty, náhradní slinivkou a doporučila nechat si odebrat krev, kdybych jí posléze potřeboval.

Zajisti si správnou podporu: Toto doporučení bych nechtěl zjednodušovat na: Správně se ožeň, ale někdo musí míchat ionťáky, jezdit s autem, masírovat 14 dní tělo, mazat housky, utírat nudle, povzbuzovat, předstírat trvalý obdiv, chválit v přípravě i na trati, no prostě manažovat. No a k tomu je ideální, pokud možno těhotná, manželka. Poslední týden je důležitý : Neponechav nic náhodě jsem raději přerušil závodění na Botas Cupu, abych se náhodou neunavil, a jal jsem se vyležet formu podporovav to zdravou stravou lahodnými nápoji.

Předvečer strav se Zúrou: Jak se podíval na mé sliky a zaržál: „Jendoó!?“, bylo mi jasné, že se Rocky Man po cestách nejezdí. A tak 8 hodin před startem jsem přebudovával svého oře na bika. Nech se vzbudit : Poslední noc není tak důležitá, ale hlavní je vstát, což byl bobřík. Start byl v 7 ve Slivenci na Klobouku. Diváků 2x tolik co závodníků. To je pocit! 31 magorů v dederonech či cyklodresech podle toho, kdo -jakou zvolil taktiku, se chumluje pod sponzorskou startovní branou.

Nejvíc se věnuj hlavě: Pár minut před startem jsem si všiml, že se mi povolilo hlavové složení. Asi jsem věnoval kolu péči nadměrnou, na kterou u mě není vůbec zvyklé. Na rychlovku tedy utahuju řádně a festovně kontramatku. Pravděpodobně přes závit. Říďa Kejmil dává poslední pokyny, závodníci líbají ženy, milenky a milence. Háša si zapomněl průkazky, zdržuju start. Pekič předstupuje před závodníky, uchopujeme svá přirození a recitujeme závodnický slib. Čekají nás 2 běžecké okruhy, každý 2100 m.

Hlavně správně jíst: Je dobré vědět, jak rychlý máte metabolismus. Já pomalý. Abych všem vysvětlil to cizí slovo ve spojení – pomalý: když se dneska naobědvám, zítra si to krknu, pozítří prdnu a popozítří možná vykakám. Před během nemůžu jíst (zvlášť tak brzo ráno). Ale na kolo se zase něco v břiše mít hodí. Každopádně normální prosedělý a prostojený pracovní den toho sežeru mnohem víc, než se mi podařilo při Rocky Manovi. Dostal jsem totiž do sebe „pouze“ 2,5 banánu, půl pytlíku rozinek, 2 müsli tyčinky, 2,5 housky s más-lem, sýrem, salámem a salátkem. (dělala moje žena Lenča a jednu mi dala paní Würzová ml.)

Nehnat se splašeně dopředu: Ano, proto jsem vypálil a jsem první na 1. kontrole a 2. na druhé. Hladový vlk lépe honí. Prý běh nerozhoduje. Já myslím, že rozhoduje, neboť ve druhém okruhu jsem se málo vytrápil do kopců, což stačilo, aby první cyklistická skupinka měla pár minut náskoku, který jednotlivec těžko doskočí.

Správně se oblíct: Teď 2 okruhy na té samé mapě, ale už na kolech. Zvolil jsem taktiku 100% oblečení, žádné hybridy. To znamená, že z dederonů a orientek lezu do nového cyklodresu. Jsem tak rozpařenej, že ač jsem si připravil dlouhej rukáv a nohavice, beru vše krátké. Ty dny, jak možná pamatujete, nebyla zrovna vedra, přesto nás takto v krátkejch většina dojela až pod Třemšín. Já jsem za celej den v tom fofru opravdu neměl čas se oblíct. Snažím se nezblbnout postupy ještě před diváky, vidím, že přede mnou je Ramach a Peťa Strejček To jde. Nemá cenu se zatím hnát.

Nejezdi zbytečně osamocen: Tuto taktiku dovedl k dokonalosti Gazda, který nejprve, jak zachytil fotoaparátčik, kontroluje v mapě trasu soupeře a poté se správně zařazuje. Z okruhů přijíždím více než s minutou na Sádloše (poznávám ho dle stejného dresu), za kterým se houfuje grupa. Lenča mne pakuje jídlem, gumou, pitím. Peciš říká, že je to dobrý. No od takového borce to povzbudí. Beru 5. mapu, máme dojet skoro až do Řitky (tam, co bydlí Vondráčková) s vypečeným postupem přes Berounku.
Volám na Slováka, který vzal výměnu mapy velmi zostra, aby se nikam nehnal a počkal na mě. Honza Magna jel chvílemi velmi svižně, leč nepravidelně a na první odbočce se spletl. Pochopil jsem, že jde o cyklistu. Provedl ho Slivencem a řekl, že chci dojet tu grupu před námi. Ukázal hlavou za sebe, jako abych se zařadil a sotva jsem mu uvisel hák, leč na 1. kontrole jsme je měli. Jedeme tedy my dva, Sádloš, Peťa Strejček, Ramach a Hajousek (na toho to pak bylo ale dál málo běžecké).

Drž se Sádla: Míra jel opravdu dobře. Údolím Radotínského potoka, blátem po koňské stezce, jsem na dálku děkoval Zúrovi, že mně vymluvil ty sliky. Při sjezdu do Třebotova s námi závodil linkovej autobus. Zřejmě jsem byl ve skupině jedinej otec v očekávání, neboť ostatní jej začali zleva na blint v padesátce předjíždět. Docela mi mrazilo (Míro). Podjel jsem ho raděj zprava a vztekle si před řidičem zabušil na helmu. Spustil třicetivteřinový klakson, aby obyvatelům oznámil, že obcí projíždí druhá vedoucí skupina a že je blb. V Černošicích na železničním mostě přes Berounku nám Míra Rygl udělal pěkné snímky. Ve stoupání do Černolic jsem se ptal Ramacha, jestli nejedeme zbytečně rychle. „Mně to neříkej“, odvětil ukazuje hlavou na Sádloše. Asi 1/2 kiláku před výměnou jsem defektil zadek. V klusu do depa přemýšlím, jestli mi tak nemělo být naznačeno, abych zvolnil a neblbnul. Dorazili jsme sem chviličku po první grupě se Ctiborem, Zúrou, Ďurem a Gazdou.

Nerouhej se: „Koukejte se, jak se vyměňuje guma a bez montpák.“ křičím k početnému davu na výměně v Čer-nolicích. Výměna bez montpák šla ještě v pohodě, teď ještě nafouknout, když vtom přistupuje Pekič (který měl v té chvíli už umrzlé zápěstí z ledování a utržený pedál): „Chceš půjčit bombičku ?“ Radostně souhlasím a nechávám se slovně navigovat, jak se to dělá. Můj zápas trval možná deset minut, utrh´ jsem ventilek, vyplejtval dvě bombičky a Pekič poděkoval za odzkoušení, že to při závodě není dobré používat. Na oplátku mi nabídl svoje celé zadní kolo. (Druhý den jsem si všiml, že rozpůjčoval celou svojí výbavu, tudíž možná ten závod konečně absolvovalo, byť po částech, aspoň jeho kolo). Vyměnil jsem to právě včas, neboť zrovna přijížděl Kamenáč. Velmi rád jsem s ním spolupracoval přes mapu Hvíždinec, protože jsem víc než nad mapou přemýšlel nad tím, proč na výměně nebyla Lenča a přesvědčoval se, že určitě nenabourala. ( Zkušený mapař Čenda Sokolář jí pouze stáhnul do kufru. I pro doprovod je závod náročný). Na konci Hvíždince jsem zvolil odlišný postup od Kamenáče a málem propadl panice, neb jsem nevěděl, podle čeho jet dál. Všudypřítomný fotograf Míra utrousil něco ve smyslu: „Milý vole, Hasáku, otoč si mapu.“ Takové záludnosti jsem od Kejmila nečekal. Do Kytína dojíždím opět Kamenáče a absolvuji s ním 2 krátké okruhy na Vrážkách – MTBO speciálce.

Drž se znalců: Z Kytína do Voznice nepřipustil Kamenáč diskusi o postupu a bez konzultace s mapou mě provedl lesem. V Dobříši, kde byla inzerováno 40 % trati, nás čekala hudba, diváci, hlasatel a udivení Dobříšané. Měli jsme tam prý jen 10 – 15 minut na čelo.

Dodržuj pitný režim: Hodně a kvalitně pít je alespoň pro mě důležitější než jíst. Pil jsem jen jeden (svůj) druh ionťáku (v řídké koncentraci jsme ho vypil asi 5 litrů), na občerstvovačkách teplý čaj a vodu (spíš jsem se ale v té kose zahříval čajem). Někdo mi tady podal ňáký ionty s bublinkama, což jen při přičichnutí ve mně okamžitě vyvolalo zvracivé reflexy.

Střez se Kamenáče s Würzákem: V Dobříši nás dojel Martin Würz, do té doby jezdivší před námi. Zvolil však geniální postup po dálnici, kde samosebou ztratil. Vyrážíme v povedené trojici z Dobříše a začalo konečně pořádně pršet. Mapa č. 11 byla velká jako kráva. Při rychlém pohledu se mi zdá, že stavitel zbytečně příliš odbočuje ze směru, když nás žene na Slapy. Ti dva pytlíci jedou jako při časovce družstev a já vůbec nevím kam. Brejle jsem ztratil už před hodinou a teď jsem rád, že vidím zadní kolo Martina, od kterýho cáká špína neumytých silnic na Dobříšsku. Doprovod přežil déšť v restauračce při obídku.
„Jedem dobře? Já nevím, kde jsme,“ osměluji se. „Jo, furt rovně,“ zněl nesmlouvavý příkaz Kamenáče zezadu. Svaté Pole, tudy jsme rozhodně neměli projíždět. Zrovna v tomto místě jsem měl přehnutou mapu, takže jsem tuto obec marně hledal. „Kde jsme?“ sípu. „Ve Svatým Poli, ne?“ hlásí Würzák v nekompromisně pravidelném kmihu. Podle cedule to vím taky, ale furt to marně hledám na mapě. „Ty vole, jsme ve Svatým Poli!“ No konečně jste na to přišli. V této části závodu rychlost předčila mapařskou rozvahu. Na první kontrole na Slapech jsem se rozdrkotal zimou, vyprd jsem se na kolegy a nasadil si aspoň šusťákovku. Martin o kousek dál chtěl zpestřit odpolední siestu slapařským chatařům a vymočil se jim přímo před verandu. Kamenáč buď mapoval nebo se tímto bavil, takže jsem je opět dojel. Najednou jsme ve čtyřech, docvakl se k nám Peťa Strejček. Volíme blbej postup přes Nečín. O to rychleji jedeme. Würzáka, kterej nám trošku cuknul u Jeleneckého potoka, pak potkáváme v protisměru, nevšim‘ si kontroly.

Nevzdávej to: Když jsme dorazili k Višňový na start scorelaufu, byl jsem rozhodnut, že jedu sám. Měl jsem toho už plný zuby a na další objížděčky se splašenými cyklisty jsem neměl. Nakonec Houpačka rozhodla. Ctibor tady volbou postupu i tempem ujel první skupině, Jarda Rygl urval přehazku, spravoval a byl velmi ‚happy‘. Mně se rozvzpomnělo povolené hlavové složení. Vakl dělal dobrej cenťák, takže najetím na šutřík či klacíček se mi v rukou řidítka pohnula dopředu a zpět s velmi nepříjemným tvrdým šramotem.
Bylo mi divný, že s tím jde rukou lehce točit, až do chvíle než jsem pochopil, že se to protáčí. Toto poznání mi trvalo celou Houpačku a následný přejezd přes Příbram do Bohutína. Byl jsem velmi kyselý. V nohách a vůbec. Přejížděl jsem odbočky, lampiony. Dokonce jsem přehlídl posed s kontrolou. Zpíval jsem si písničku od Plíhala ´Milej pane Dänikene, přijeďte k nám na Hanou´. Kdo máte toto povedený album, chápete, jaká byla rychlost mých pohybů a reakcí v tuto chvíli. Do toho každej kilák či dva, dle podkladu, utáhnout hlavu.

Slováci Tě zachrání: V Bohutíně jsem prý velmi ztrácel na své souputníky, ba mě někteří jiní předjeli. Dostalo se mi povzbuzení, že jsem na tom velmi dobře, abych se druhý den dozvěděl, že jsem tam vypadal opravdu moc špatně. Byl jsem nadšen z toho, že je to poslední výměna. Na mapě se objevil Rožmitál pod Třemšínem. Na první kontrolu jsem od nádrže pochodoval pěšky přes šutry nekonečně dlouhou dobu a přál jsem si, aby mě někdo dojel. Například Háša, abych si mohl zanadávat na povolenou hlavu, se kterou se nedá jet. Nakonec mne dojel další slovenský cyklista Miky Šabo. Bylo vidět, že dělá chyby. Sám se o tom jal rozpovídávat. Na třetí kontrolu jsem měl vymyšlen silniční obchvat, leč nechal jsem se obměkčit a zajel s Mikym do lesa, takže jsme se chutě rozběhali s kolem na rameni, neb se cesta po chvíli ztratila. Až do cíle však byla spolupráce příkladná. On bušil vpředu, já zezadu navigoval.

Mapuj: Dotáhli jsme se do cíle půlhodinky před prodlouženým limitem. Na tachometru jsem natočil 186 km a teď jsem měl vyběhnout na hodinu a půl do Brd. Ctibor prý předvedl start jako na krátké trati a doktor závodu Starosta se obával, aby si nevymlátil kolenama zuby.

Když jsem viděl vybíhajícího Kamenáče, probudila se ve mně závodnická krev. Narval jsem na sebe dederon, do sebe karbošneka a s flaškou v ruce jsem vykročil na start závěrečného běhu. Čekala poslední 15. mapa Třemšín-HROB, z níž jsem měl opravdu respekt. Museli jsme všichni asi vypadat velmi srandovně, kroutě volantem na louce před diváky. Mně to v mapě napřed vůbec neštimovalo. Sever byl jinam, než kam jsem si myslel. Byl bych schopnej odpřísáhnout, že se mi v autě zmagnetovala busola. Všichni se řezali a něco nesrozumitelného vyvolávali. Až Zúra, jenž procházel s Ďurem prostorem cíle na poslední dvě kontroly, na mě zavolal pro mě srozumitelnou informaci, kudy se mám vydat.

Zjistil jsem, že můžu popobíhat, lesem stejně rychle jako po cestě. Sice mě to v jednu chvíli stáhlo skoro až na Třemšín, zrovna v mo-mentě, kdy snad poprvé vysvitlo sluníčko a já se zakochal nad krásnou brdskou přírodou, ale díky tomu, že se touto částí republiky neprohání závodníci ani chataři, udržel jsem koncentraci. Nějaké soupeře jsem pouze zaslechl ve svahu nad sebou, kde kontroly rozhodně nebyly, ale neměl jsem v hlavě prostor o nich přemýšlet. Když jsem probíhal prostorem cíle na závěrečnou část, žena mi radostně sdělovala, že jsem prý kohosi předběhl, a za odměnu mi připravila na sběrku lahváče. Je to zlatá holka.

Doběhl jsem v půl osmý večer a skončil devátý. Jestli máte pocit, že jsem se rozepsal, jako bych vyhrál, tak vězte, že většina z těch 15, co to celé absolvovali, ba i ti další, co do tmy dokončili alespoň celé kolo, ten pocit má velmi podobný. Mně ten Rocky zážitek plnohodnotně vyplnil letní dovolenou.

Hasák