ČÍSLO 3/00

26 července 2002 | Cob

Časopis ORIENTAČNÍ BĚH

ČÍSLO 3/00 vyšlo 4. července

číslo 1číslo 2číslo 4číslo 5číslo 6


Obsah

Úvodem – Kamil Arnošt
Od čísla k číslu – Kamil Arnošt

Mistrovství světa juniorů 2000
6 + 6 es v rukávu Libora Zřídkaveselého
Nominační závody pro MSJ – Kamil Arnošt
Rozhovor s Vendulou Klechovou – Kamil Arnošt
Pár postřehů ze zákulisí příprav MSJ 2000 – Dušan Vystavěl
„Musíme se o naše talenty lépe starat…“ – Kamil Arnošt
Kde co najdete během MSJ

Domácí scéna
Hodnocení kvality závodů – Petr Pernička
Pohár elity Olomouc – Kamil Arnošt
Kozel Cup Rabštejn – Kamil Arnošt
Až na vrcholky hor…
5. a 6. Kozel cup – Petr Pernička
Česká liga klubů a štafet – Kamil Arnošt
Východočeské žebříčky B – dejf
5., 6. závod ŽB
Moravská béčka ve Vidnavě – Milan Borovička
Tatran Jablonec – líheň kvalitních borců – Petr Lukavec
Olympiáda škol v orientačním běhu ’99 – ’00 – Pavel Jahn
Jedete na Slovensko? Pojistěte se! – Petr Hrouda
Majstrovstvá Slovenska na krátkých tratiach – Dušan Vystavěl
Pohár Slovenského raja – Dušan Vystavěl
Anketa mezi uživateli SPORTidentu – Kamil Arnošt
Jak hodnotíte zavedení SPORTidentu ve vaší oblasti?
Malá poznámka úplně mimo a nebo na okraj? – Kamil Arnošt
Nová slova na obzoru – Jája Němečková

Světové závody & Reprezentace
Jukola 2000 – Richard Klech
PWT 2000 NO 1 – Rudolf Ropek
Podruhé ve stejné řece! – Tom Novák
A teď se ukáže… – Tom Novák
Poděkování – Tom Novák

Exotické lampiony
Orientační běh v Izraeli – Aleš Hejna
Izraelský protest – Kalle Anka

Rádiový orientační běh
Amos Cup – Hanka Fučíková a Karel Fučík
Střípky z Amos Cupu – Petr Hrouda
Krušnohorský šotek – Hanka Fučíková
Na Bouchalku se stanem – Marcela Šrůtová
Mláďata na start!
Český pohár – Petr Hrouda
Vzpomínka na Pavlínu Dědkovou – Anička Koporová
Poznámky pořadatelů Krušnohorského šotka – pořadatelé

MTBO & Horský OB a rogaining
ASPI Rocky Man 2000 – Kamil Arnošt
Český pohár MTBO – jarní část – Kamil Arnošt
Pozvánka na Outdoormana
Tohle nedělejte III. – Pavel Pekárek
3rd Slovenian Marathon Orienteering

Metodické okénko
Vitamín B1, jak by jej orienťáci měli znát – Jarda Mikoška
Tréninkový tip Jany Cieslarové – Brukové

Červenobílá historie
Léta sedmdesátá – Kamil Arnošt
Jak šly roky? – Honza Žemlík
Mistrovství světa 1972 – Petr Uher

Zprávy ze Strahova
Orientační běžec 1950 – 2000
Závodníci nominovaní do ankety
Zprávy ze Strahova – Ivan Matějů

Hu-sar
Michal Jedlička drogovým dealerem ve Finsku! – Kalle Anka
Ahoj luštiči! – Lenka Čechová

Výsledkový servis a termínovka
Výsledky závodů ROB
Výsledky závodů OB
Termíny závodů


Úvodem

Hlavní téma minulého čísla – SPORTident na závodech v ČR a následující vývoj během posledního měsíce ukázaly, že, jak zpívali Voskovec s Werichem „nikdy nic není definitivní“. Texty ke SPORTidentu vznikaly v době, kdy byl systém plošně rozšířen pouze v Ještědské a Východočeské oblasti. Pak ho ale s úspěchem použili pořadatelé všech áčkových žebříčků, v Poustkách dokonce s rádiovým přenosem mezičasů z lesa, a SI dokázal svou životaschopnost. Jediné problémy z jarních žebříčkových závodů měli pořadatelé z PGP a FSP, kteří jako poslední pořádali závody ŽB s papírovými průkazkami (pro pořádek – o 3 týdny dřív ještě ve Vidnavě) a kde nemožnost dozvědět se svůj výsledek byla největším nedostatkem těchto závodů. A i tam bylo možné zaslechnout „Kdybychom pořádali se SPORTidentem…“

Jak rychle se může situace otočit, je vidět právě na vývoji v oblastech, jejichž postoj vůči SI byl doposud zatvrzelý. „SPORTident je hezká věc, rád s ním budu běhat, ale naše závody na něm v nejbližších měsících či letech pořádat nebudeme.“ Stačí pár týdnů a všechno je jinak. Nejrychleji se situace otočila v Brně. Libor Adámek s Michalem Grossem poskytli peníze, Libor Zřídkaveselý to zorganizoval a Žabovřesky mají k dispozici kompletní sadu SI. Podmínky pro půjčování by měly být navíc výhodnější než dosavadní od SJC a BOR. „Sponzora“, který poskytne oblasti potřebné peněžní prostředky, už mají i Valaši a o podobné aktivitě se povídá i v Praze. Prostě, když se chce, tak to jde.

O tomhle jsem ale původně v úvodníku ani psát nechtěl. Mělo to být o tom, že držíme palce našim juniorům při MSJ na Milovech. O tom, jak se mi ve vzpomínkách vybavuje atmosféra dospělého MS z roku 1991 v Mariánkách. O tom úžasném diváckém kotli, který bouřil při doběhu našich mistrů světa na dostihovém závodišti v Karlových Varech. O tom, jak domácí atmosféra a prostředí povzbuzuje, ale taky svazuje nohy. O tom, že když to jednou moc nevyjde, tak o houby jde. Juniorské je taky zábava a podruhé už to bude lepší. O tom, že možná podobná atmosféra jako při sprintu ve Varech by mohla být při štafetách v lyžařském areálu v Novém Městě. O tom…

Ale to všechno vlastně sami uvidíme. Takže ty palce držte pořádně a nezapomeňte si taky vychutnat své vlastní tratě na Botas Vysočina Cupu.

-kej-


„Musíme se o naše talenty lépe starat, když jich máme tak málo,“ říká Jörn Sundby – trenér norské juniorské reprezentace

Norsko vždy patřilo k vedoucí trojici ve světovém OB s nepřetržitou řadou úspěchů. Přesto loňské mistrovství světa ve Skotsku bylo pro norský tým mimořádně úspěšné. O příčinách skvělých výsledků a o přípravě v norské reprezentaci jsem si povídal během podzimního pobytu juniorského týmu na soustředění v Česku. Zpovídanou osobou byl Jörn Sundby – trenér juniorského družstva a elitní závodník jednoho z nejlepších světových klubů SPK Baekkelaget.

Norsko bylo jasně nejlepší na MS ve Skotsku. Co si myslíš, že bylo příčinou?

Myslím, že důvody byly následující – velice dobrá příprava, terén blízký norskému, hlavně podklad byl běžecky náročný. Na takový potřebujete silné nohy, abyste v něm mohli běhat a to mi z Norska máme. Dalším důvodem bylo, že máme teď v Norsku výborné běžce ve věku okolo 30 let, kteří jsou velmi zkušení a skupinu běžců okolo 25 let, kteří se snaží dotáhnout na špičku. Hlavně v mužské kategorii máme v současnosti velice silnou konkurenci – skupina starších se snaží udržet svoji pozici nejlepších běžců, mladí se na ně tlačí, a to pomáhá všem.

Jaký je systém práce v norském reprezentačním družstvu ?

Ačkoliv Norsko je velice žádostivé sportovních úspěchů a vynakládá na to značné prostředky, orienťák díky tomu, že je malý sport, který nemá podporu TV a médií, nedostává peníze. Pro seniorský reprezentační tým pracuje jeden trenér, který je zaměstnán federací na 60 % a druhý trenér na 20 %. Část doprovodu, který jel na MS ve Skotsku (doktor, fyzioterapeut) si musela vzít volno a zaplaceni byli pouze za tento týden. Rok před Grimstadem jsme začali spolupráci s dánským „teambuilderem“. Ten se účastnil několika soustředění a byl přítomen rovněž ve Skotsku. Ale tento doprovodný tým kolem závodníků není příliš velký (mají jen 2 vedoucí), pouze na MS je jich více.

Systém práce s reprezentací je zhruba takový. Před každou sezónou je vybrána skupina elitních běžcců (cca 10), A – skupina (10 – 12 běžců) a skupina do 23 let (okolo 7 závodníků). A také juniorský tým. Tato družstva mají soustředění v zimě (2 -3) a pak během sezóny. Jelikož je soustředění v Norsku velice drahé, musejí si závodníci někdy na účast sami doplácet. Samozřejmě, že elitní skupiny platí méně než „A“ a „23“.

Reprezentační trenér je zodpovědný především za elitní skupinu. Mladí v „23“ mají svého vlastního kouče.

Jaká je náplň „team buildera“, o kterém jsi se zmínil ?

Začali jsme to před MS v Grimstadu. Jelikož jsme měli mistrovství doma, bylo velmi důležité, aby lidé pracovali jako jeden tým. Měli jsme hodně silných běžců, ale jen někteří pracovali týmově. Bylo třeba, aby se všichni navzájem tlačili dopředu a nemysleli pouze na sebe. To byl hlavní úkol, vytvořit silnou konkurenci uvnitř družstva, která všem pomůže dostat se dál. Rovněž učil závodníky, aby dokázali vychutnat i úspěch svého týmového kolegy: „Raduj se z jeho úspěchu, protože i ty na něm máš svůj podíl. Byl jsi členem týmu a pomohl jsi k jeho výsledku.“

A myslíš, že to skutečně pomohlo zlepšit týmovou spolupráci ?

Ano, určitě. Přinejmenším běžcům, jako Björnar Valstad a dalším z těch zkušených běžců to pomohlo získat novou motivaci, bylo to pro ně něco nového, o čem museli přemýšlet. Björnar sám se vyjádřil, že to pro něj bylo dobré. Začali s tím před Grimstadem a měli úspěch. Zopakovali to před Skotskem a opět měli úspěch. 

Myslím, že rovněž českému týmu by prospělo povzbuzení „team spirit“.

Ano, ačkoliv orienťák je individuální sport, kde se každý stará především o sebe, tak i zde se každý může naučit něco od ostatních a dostat se díky nim o něco dál. V porovnání se Švédskem a Finskem máme v Norsku velice málo silných běžců, v juniorech i v dospělých. Ve Švédsku mají v mužích i ženách 30 – 40 i více velmi silných závodníků, u nás tak 15 mužů a 5 žen na té samé úrovni. Proto se o ně musíme lépe starat, když jich máme tak málo. OB je v Norsku menší sport než ve Švédsku a Finsku.

… přesto se nedá říci, že by byl méně úspěšným. Další zajímavosti z prostředí norské reprezentace si dočtěte v časopise.


Orientační běh v Izraeli

Svatou zemí

Orientační běh se v Izraeli začíná rozvíjet až koncem 80. let za podpory švýcarského svazu orientačního běhu. Vznikají orientační mapy převážně dílem neizraelských mapařů, mimo jiné i z České republiky.

Klasický izraelský terén, to jsou především kameny, které velmi ztěžují běh a leží všude. Mírně zvlněný terén bez výrazných tvarů posetý balvany všech velikostí, srázky, kamennými zídkami. A k tomu rozvaliny dávnověkých staveb, drásavá vegetace, kaktusová houští (opuncii má izraelský svaz ve znaku), hustá síť zpevněných komunikací, vysoké procento otevřeného prostoru jako na dlani. V Galilei na severu země se snadno ztratíte ve spletitém bludišti 2 až 3 metry vysokých kamenných valů (není přes ně vidět) se stoletými olivovníky, kde každé zákoutí vypadá úplně totožně, což vyžaduje velkou koncentraci, kterou opět narušuje kamenitý podklad. Najdeme tu však i písečné duny podél pobřeží a na jihu zajímavé kultivované písečné oblasti. Většina orientačních prostorů se nalézá v severní části Izraele a v 30 – 40 km širokém pásu podél pobřeží. Terénů vhodných pro orientační běh je tak díky specifickým přírodním podmínkám, horkému podnebí a politickým tlakům ve srovnání s jinými státy znatelně méně.

Ještě v ranném starověku většinu území dnešního Izraele pokrýval les a potkat lva se považovalo za běžnou denní rutinu, do dnešních dnů se však původní lesní porost nezachoval. Současné lesy, ač mnohdy jde spíš o neprostupné houští či naopak o sporadicky rozptýlené stromy, zapouštějí kořeny až v tomto století. Jejich postupnou obnovu neusnadňují ani četné letní požáry, které drží jejich stav na úrovni 5% povrchu Izraele.

Na celém území Izraele tak existuje kolem 40 použitelných map pro orientační běh a dalších 10 – 20 dosud nezmapovaných terénů, mimo jiné například 10 – 15 km2 bývalého vojenského prostoru v Golanských výšinách, které jsou však příliš vzdálené od center a nad jejich dalším osudem visí otazník (1967 anektovány Sýrií).

S jarmulkou na hlavě

Bledé propadlé tváře, zarudlé oči mžourající do mapy, klopýtavý běh v dlouhé černé suknici, vlající pejzy a kompas. Tak taková stvoření při orientačním běhu v lese nepotkáte.

Možná jsou trochu snědší a na světlou kštici tu nenarazíte, svým vybavením a výkony se však podobají ostatním orientačním běžcům.

Izraelský svaz orientačního běhu má kolem 500 členů. Současným předsedou svazu je bývalý policejní prezident, dosud velmi uznávaný a populární. Jako řadový policista na cestě ze služby zaslechl upozornění na právě probíhající drama uneseného autobusu. Arabští bandité přistáli po plavbě z Libanonu s velkým množstvím trhavin na izraelském pobřeží, od kterého to je jen pár kroků k hlavní magistrále Haifa – Tel Aviv, a ozbrojeni zastavili autobus. Jejich cílem bylo vyhodit autobus v centru rušného Tel Avivu do povětří. Hrdinou akce, která tomu zabránila, byl právě současný předseda Izraelského svazu orientačního běhu. Na vlastní pěst se jej jal pronásledovat a teroristy na předměstí Tel Avivu zastavil. Z teroristů nepřežil žádný, bohužel ani někteří cestující nebyli ušetřeni.

Pokračování článku Aleše Hejny už naštěstí není tak akční, určitě si ho však dočtěte, i pokud se do Izraele sami nechystáte.


Tohle taky nedělejte III.

Cyklista nikdy nemůže vědět

Každý si někdy řekne, že pro jednou se nic nestane. To, když třeba dá dortík při cukrovce, panáka na léky, přejede na červenou, nepřezuje se v tělocvičně a tak podobně. Pro jednou se obvykle opravdu nic nestane. A nebo ano. Dneska se těžko dozvíme, kolikrát si Fredy Mercury nevzal při pohlavním styku ochranu, bral-li si ji vůbec (či bral-li si ji pokaždé ). Jednou patrně ne (a nebo chatrnou) a to se mu zřejmě stalo osudným.

Ptá-li se čtenář, proč do seriózního OB časopisu tahám úvahy tohoto druhu, doplňuji, že s cyklistikou mají úvodní věty společného víc než Fredyho píseň „I want to ride bycikle“, kterou bezpochyby všichni znáte.

… co mají úvodní věty společného s cyklistou a časopisem si přečtěte právě v časopise.