ČÍSLO 3/99

27 července 2002 | Cob

Časopis ORIENTAČNÍ BĚH

ČÍSLO 3/99 vyšlo 3. července

číslo 1číslo 2číslo 4číslo 5číslo 6


Obsah

Úvod
SCI-FI
Informace redakce
Od čísla k číslu

Domácí scéna

Česká liga klubů – Diadora Cup
Kdo v noci …
Srovnání nesrovnatelného aneb česká „Tiomila“ a švédský originál v roce 1999
Federály
Olympijské kufrování

Svět OB

Zajímavosti ze světa OB
Outdoorman – jaro ’99
Kam se poděla Marcela Kubatková?
Causa „OBLOUK“

Světové závody

Jukola
3. Závod PWT
Norům Skotsko sedí
Lesnícke azimuty do strednej Európy

Reprezentace

Zájezd do Tyrol
Juniorské mistrovství světa
Sledovaný závod pro MS
Rozhovor s vítězem závodu
Petra Novotná: „Nemám čas na výklusy“
Jak jsem se nenominoval do Skotska
Terény Skotsko
Chris Terkelsen mimo MS
„Vyhrát MS je lehké“, říká Steve Hale

Rádiový OB

Czech open na MS Francie
Mistrovství Chorvatska
Nominace v poločase
Krušnohorský šotek
Ještědský hřeben
Pražské jaro – premiéra liniového ROB
Regionální mistrovství ROB
Zprávy rady a sekretariátu AROB

Horský OB

Deset rad Vendelína a Fuňti jak „přežít“ rogaining
Trek Velká Fatra
Raid Ign Francital

MTBO

Pohár ČR v MTBO – jak jsem viděl jeho první polovinu
Informace sekce MTBO
Profil tratě ASPI Rocky Man

Mapy

Postřehy mapaře Procházky

Metodické okénko

Sportovní nápoje
Křížovka

Názory

SportIdent v Česku?
Jde do tuhého?
Zprávy ze Strahova
Vzpomínka na Ivo Šebelíka
Výsledky
Termínovka


Informace redakce

Časopis udělal další krok. Postřehnou ho možná jen lidé z oboru a vnímavější čtenáři, ale je to tak. Za přispění Žaketu došlo k dohodě s firmou C.A.D. – Nedvěd, zajišťující osvit (laicky řečeno přípravu tiskových materiálů) a díky zvýhodněným cenám můžeme opustit dříve používanou levnější technologii laserového tisku na folie. Ta občas stačila, pokud však byl v používané laserovce už slabší toner, kvalita fotografií byla viditelně horší. Takže sbohem, šmouhaté obrázky. Teď už jen křídový papír a celobarevný rozsah … Ale to by bylo někdy jindy a někde úplně jinde. Díky patří Žaketu a Nedvědovi.

Jinak najdete v tomto čísle všechno tak, jak jste zvyklí. Kromě stálých rubrik je prostor věnován i náborové akci Olympijské kufrování a dost stránek zaplňuje i blížící se vrchol sezóny – Mistrovství světa ve Skotsku.

Pomalu rostou i Vaše příspěvky, takže jsem se opět dostal do situace, kdy jsem poslední noc spoustu článků vyhazoval a schovával na příště. Věřím, že co zůstalo, bude pro vás zajímavé.

Který článek mi však dal nejvíc? Představte si, že od dětství znáte hlavně orienťák, věnujete mu stovky, tisíce hodin, obětujete mu zkrátka, a rádi, kus svého života. A pak najednou všeho necháte. Po přečtení rozhovoru s Marcelou Kubatkovou si možná sami uvědomíte, co pro vás orienťák znamená.

Příjemné čtení, krásné a pohodové letní závody a všem reprezentantům pořádnou fazónu!

-kej-


V květnu letošního roku se na internetu objevilo oznámení o vzdání se reprezentace jedné z nejlepších českých závodnic, stálice národního mužstva a odchovankyně tvrdé třinecké školy. Časopis Orientační běh proto zajímalo

Kam se poděla Marcela Kubatková?

Nějak jsme tě letos neviděli na závodech. Čím to bylo?

Všechno to začalo v listopadu, kdy jsem prodělala několik chřipek za sebou. Čtrnáct dní jsem ležela nemocná, pak jsem se jako by uzdravila. Klasicky jsem to uspěchala, začala běhat a zase jsem onemocněla. Vyvrcholilo to tím, že jsem v lednu dostala nějakou tu dětskou blbost – nevím, jestli to byly neštovice nebo zarděnky, takže jsem vůbec nezačala před sezónou trénovat. To byl takový první stupeň.

V lednu jsem byla na soustředění v Olomouci a tam to bylo ještě dobrý. Měla jsem pocit, že se se mnou počítá, že když začnu v únoru, tak mám za ty roky tolik naběhaný, že to bude v pohodě. Přijela jsem natěšená, nastoupila u městské policie a zase jsem onemocněla. Tím, že jsem chodila do práce a nemohla jsem chybět, protože to už bylo normální zaměstnání se školou a tělocvikem, tak jsem chodila strašně „zbitá“ a vůbec jsem neregenerovala. Dělala jsem pohyby, které jsem nikdy neprováděla – pády vpřed, vbok. Kdo nedělá bojový sporty, tak neví, co to je. Chodila jsem rozlámaná, že jsem ani nemohla sejít ze schodů, když svaly neregenerovaly tím, jak jsem byla nemocná. Postupně jsem orienťák vypustila z hlavy. Navíc jsem byla na ubytovně v Braníku, kde široko daleko není pořádný les a když přijdeš v zimě v pět na ubytovnu a ani neznáš okolí… Tak jsem se rozhodla, že to letos nestíhám a musela jsem přehodnotit žebříček hodnot. Priorita byla zapsat se dobře v práci.

Jak ses k práci u policie dostala?

Navedlo mě to tím, že jsem běhala za „policajty“ a byla jsem ve středisku, takže jsem to zkoušela u státní policie. Ptala jsem se samozřejmě i u nás na Moravě, ale u státní ženské nebrali a u městské to bylo ještě horší. Tím, že jsem už přestala učit na VŠB, tak jako učitelka neseženeš práci o prázdninách. Proto jsem se dívala k policii. A tím, že jsem v Praze měla i jiné zájmy, tak jsem nastoupila tady.

Když jsi uvažovala o místě u policie, napadlo tě, že během několika měsíců přestaneš s běháním?

Určitě ne. Byla to shoda nešťastných okolností. Prostě se to všechno tak semlelo. Kdyby mi někdo dříve řekl, že takhle skončím, tak neuvěřím.

S loňskou sezónou jsem byla dost zklamaná. Myslím, že jsem tomu dávala hodně, celou zimu jsem dřela na „Božáku“, cítila jsem se dobře. Už první svěťáky nedopadly tak, jak jsem si přála, a přijela jsem z nich taková nalomená. Pak se to vleklo celou sezónu. Tím, že jsem se rozhodla věnovat se ten rok jenom orienťáku, vlastně jsem neměla žádnou práci, tak musel nastat ten okamžik, kdy si řeknu „konec, už se takhle nedá žít, musím si začít vydělávat“.

Když jsi oficiálně oznámila „dočasné vzdání se reprezentace“, tak už to bylo s lehkým srdcem?

Bylo to hrozný. Skončila jsem de facto v lednu, ale hodit to na papír je strašně těžký. Dojalo mě, když jsem si to pak přečetla na internetu. Děkuju Martinovi, moc hezky to tam napsal. Ale když to pak člověk vidí napsané černé na bílém, tak si to uvědomí ještě víc a přišlo mi to trochu líto. Ale nedá se nic dělat. Skutečnost je taková, že fakt neběhám a nepřišlo mi fér, mít statut nějaké reprezentantky a reprezentantkou nebýt…

… pokračování v časopise.


Jak jsem se nenominoval na MS

(Jéňa Šváb)

Za sportovními úspěchy se pachtím celý život. Dvakrát jsem se zúčastnil mistrovství republiky v NOBu a vítězství se mi nikdy nevysmeklo o moc víc než o hodinku. V LOBu běžně porážím i eliťáky. Stačí jim píchnout hůlku mezi lyže a je to. Proto, když byly vypsány nominačky na MS ve Skotsku, bylo mi ihned jasné, že své fanoušky nesmím zklamat. Fakt, že závod s rankingovým koeficientem 1,1 není zdola výkonnostně nijak omezen, ve mně navíc vzbudil naději, že si snad nadělám i nějaké body. Ale abych nelhal, spíš jsem byl zvědavý, jakou záminku si koryfejové naší reprezentace vymyslí, aby mě nepřipustili na start.

V restauraci U Libušky, kam stavárna po úterním basketu pravidelně dochází, se mi podařilo přesvědčit k účasti na této taškařici ještě několik mých oddílových kolegů. Na stejnou myšlenku samozřejmě přišli i někteří členové jiných oddílů, a tak nebylo divu, že se o tomto nápadu doslechli i reprezentační trenéři. Radostí tedy zrovna nezářili.

Týden před uzavřením přihlášek se na internetu objevila některá dodatečná omezení, která naši účast prakticky vylučovala. „Hlavně nezměknout,“ mínil Honza Tojnar a okamžitě poslal oddílovou přihlášku. S tím, že by si na úterý měl vzít dovolenou, ale také nepočítal…

…a zbytek až na papíře


10 rad Vendelína a Fuňti, jak „přežít“ rogaining?

  1. Nejjednodušší způsob je nikdy se žádného rogainingu nezúčastnit. Jediný problém, který tato hojně užívaná taktika přináší, je, jak se vyhnout pohrdavým poznámkám méně zbabělých kamarádů. Výmluvy na délku obstojí, jen běžíte-li další týden JMS či Rocky Mana, chronicky se dostavující zranění přestane být brzy věrohodné. Doporučujeme primitivní, leč velmi účinné „je to prokešovina“. Další výmluvy zde nemá cenu uvádět, v časopise publikuje dost kvalitních autorů. Nejlepší jsou ti, kdo nikdy rogaining neabsolvovali (Sosna), či – ještě lépe – dosud nepochopili, o čem se v něm vlastně jedná (Josef Dneboský).
  2. Partnera je třeba vybrat předem a pečlivě (zkuste si představit, jak v dešti v půl třetí v noci hledáte hodinu kontrolu na zarostlé pasece). Je lepší, pokud je jeden z dvojice dominantní a druhý submisivní (v mixech je to zpravidla přirozené). Při závodě pak platí, že lepší mapuje a horší určuje tempo. Měli byste si dopředu vyjasnit otázku nasazení a spaní (viz. 4 a 5). Také je dobré absolvovat společně nějaký trénink.
  3. Ideálním tréninkem fyzičky, psychiky i orientace je horský OB. Vřele doporučujeme nějaký si před rogainingem zaběhnout. Fyzičku lze trénovat v podstatě jakkoliv, není ale třeba to přehánět. Pokud závod neberete moc vážně, je to v podstatě dlouhý výlet, a pokud závodíte, stane se brzy otázkou vůle. Orientace je na padesátce odlišná a vyplatí se předem zkusit. Na druhou stranu máte dost času „dostat se do mapy“ při závodu. Rozhodující při rogainingu je asi psychika. Podmínky se těžko simulují, nejlepší jsou dva měsíce v miniponorce nebo 20 let manželství.
  4. Varianty spaní podrobně popsal Prokšík v minulém čísle. V zásadě se musíte rozhodnout, zda během závodu spát, nebo běžet 24 hodin na jeden zátah (jednodenní variantu, příp. závod na 12 hodin pro zjednodušení nerozvádíme). Non-stop taktika nemusí nutně znamenat lepší výsledek. Spánkem samozřejmě ztrácíte čas, ale zase pak jde držet vyšší tempo. V noci se také kontroly hůře hledají. Spát déle než 6 hodin ale znamená už příliš velkou ztrátu, vracet se do Hash House (HH – centrum) kvůli dvěma hodinám se zase skoro nevyplatí (to můžete spát i v lese).

    …více v časopise.