ČÍSLO 4/99
25 listopadu 2003 | Cob
Časopis ORIENTAČNÍ BĚH
| ČÍSLO 4/99 | vyšlo 20. srpna |
číslo 1 • číslo 2 • číslo 3 • číslo 5 • číslo 6
Obsah
Úvod
Začátkem prázdnin
Informace redakce
Od čísla k číslu
Světové závody
Anketa před MS
Rozhovor s Lucií Bohm
Mistrovství světa – Skotsko
Björnar Valstad – proč byl nejlepší
JMS, aneb ve znamení brambor
Interview s Regulou Hulliger
WMOC – trochu překvapivé Dánsko
Zlatí dorostenci
Mezinárodní mistrovství USIC
Léto (nejen) v českých lesích
ROB
5 dnů ROB
Nominační soustředění reprezentace
Malá škola ROB
Bude v Brně mistrovství světa?
MTBO
Rocky Man ´99
ČP MTBO Plzeň
HROB
Rogaining ´99
Metodické okénko
Co nového v (anti)dopingu?
Novinky v metodické literatuře
Mapová rubrika
Mapařské tipy a triky
Vyhlašuje se pátrání…
Názory
Fair play?
Nová pravidla OB a jury
Informace sekretariátu
Ahoj luštiči!
Komix
Výsledkový servis
Termínovka
Mistrovství světa – Skotsko
Prolog
V pátek 30.7. 1999 (po čtvrtečním přátelském setkání s novináři píšících o orientačním běhu) nasedli do letadla směr Londýn a Aberdeen nejlepší orientační běžci ČR, aby bojovali o medaile na Mistrovství světa v OB ve Skotsku. Po sérii srovnávacích závodů byli do družstva ČR zařazeni Jana Cieslarová, Eva Juřeníková, Marcela Klapalová, Olina Lepšíková, Petra Novotná, Michal Jedlička, Michal Horáček, Richard Klech, Rudolf Ropek a Libor Zřídkaveselý pod vedením trenérů Martina Krále a Josefa Hubáčka, kteří spolu s fyzioterapeutkou Mílou Jordánkovou a již ve Skotsku čekajícím kapitánem družstva Jaroslavem Kačmarčíkem tvořili vedení výpravy. V úterý je následoval spolu s funkcionářskou částí výpravy Tomáš Prokeš, se kterým se po jeho letošních zdravotních problémech počítalo jen do závěrečných štafet. Optimisté (a těch po loňských výsledcích ve Světovém poháru bylo dost) čekali medaili, realisté zlepšení výsledků z minulého šampionátu v Norsku.
Po příjezdu do centra MS – skotského města Inverness (ležícího blízko jezera Loch Ness s pověstnou příšerou), začal obvyklý rituál začátku vrcholné světové události – akreditace, ubytování (naše družstvo se usídlilo na dvoulůžkových pokojích v příjemném areálu internátu společně s výpravami Belgie a USA), vzorový závod, trénink, losování prvního závodu, porada vedoucích, zahajovací ceremoniál. Atmosféra ve všech výpravách byla nervózní v očekávání bojů o mistrovské tituly.
Klasická trať
Prvním závodem mistrovství je již tradičně kvalifikace na klasiku. Z pondělních dvou skupin postupovalo do středečního finále vždy 30 nejrychlejších běžců. Centrum závodu bylo 50 kilometrů západně od Inverness v areálu přírodního parku Glen Affric. Pro muže byly připraveny tratě 10.2 km s převýšením 260 m, pro ženy 6.6 km (200 m) ve většinou dobře průběžném terénu s táhlými stoupáními a terénními detaily a místy se skalkami. Postoupit by neměl být problém, kvalifikace však rozhodovala i o nasazení do finále a běžet vzadu mezi nejlepšími je důležité. Výsledky ukázaly, kdo je hlavním favoritem – vpředu skončili většinou Seveřané. Z našich nejlépe zaběhla Marcela Klapalová – sedmé místo bylo vynikající. Juřeníková s Cieslarovou s jistotou postoupily, to se nepodařilo Petře Novotné, která udělala řadu chyb a podle vlastních slov se nesžila s mapou. V mužích šli naši v úvodu trati dobře, drobné chyby v závěru je zařadily do druhé desítky, všichni s jistotou postoupili. V týmu vládla spokojenost, jen Petru vyřazení dost mrzelo.
Po dnu odpočinku se běžela královská disciplína – finále závodu na klasické trati. Centrum stejné jako na kvalifikaci – osada Tomich v Glen Affric (tak se jmenovala i mapa, v měřítku 1:15 000). Příchod do areálu nenasvědčoval, že se zde běží mistrovství světa. Téměř žádné reklamy, cílový transparent na dvou tyčích bez jakékoli cílové věže, za cílem stany pro výpravy snad z předválečných skautských zásob, páska v cílovém koridoru navázána na tenkých bambusových tyčích, každý směřující jinam. Každý náš závod na celostátní úrovni má zázemí lepší. Za zmínku stojí jen pěkná výsledková tabule, na které se vedle výsledků v cíli měly objevovat i mezičasy. To se zpočátku i stalo, po polovině však mezičasy zkolabovaly, pro nás v pěkném stavu, když byl Horáček na 2. místě, a tak to viselo až do skončení závodu. Trať zavedla závodníky do pestřejšího terénu severně od cílového areálu. Muži začínali svou trať 15.8 km (650 m přev., 26 kontrol) v hůře prostupném lese v dosti členitém terénu, ve druhé třetině přešli do lesa s vřesem, který se střídal s otevřenými plochami s četnými detaily, potoky, bažinami a se značným převýšením, závěr pak byl ve stejném lese jako kvalifikace. Ženy (10.3 km, 380 m, 18 k) měly start jinde, napojily se na mužskou trať v její třetině a pak byla jejich trať podobná jako mužů. Časy prvních závodníků v cíli naznačovaly, že to bude velmi náročné. A to se potvrdilo, vítězné časy mužů i žen byly proti pravidlům téměř o 10 minut delší. Z našich se první v cíli objevila Juřeníková. Již její mezičas naznačoval, že nejde v pohodě a čas v cíli to potvrdil – opatrné postupy i chyby jí stačily jen na 42. místo. Janě Cieslarové závod nevyšel podle jejích představ – 26. místo. Pak se téměř současně v cíli objevili 3 naši muži – Zřídkaveselý začal opatrně, na prvních kontrolách nabral ztrátu 5 minut, a když se na 8. kontrole ztratil, znamenalo to přes solidní výkon v závěru umístění až v 5. desítce a velké zklamání. Hned za ním doběhla dvojice Ropek, Horáček. Naše největší naděje – Ruda Ropek – udělal chybu hned na 1. kontrole. Čtyřminutová ztráta znamenala konec nadějí na dobré umístění. Když ho doběhl benjamínek týmu Michal Horáček, šli spolu. Podle mezičasů to vypadalo pro Horáčka slibně, drobné chyby ve střední části a značný úbytek sil v konci dlouhého závodu znamenaly až 26. místo. Nejlepší startovní pořadí z našich mužů si vyběhl Michal Jedlička. Opatrné obíhačky na počátku neznamenaly ztrátu, úkol držet se v koridoru však nedodržel u 8. kontroly (tam chyboval i Zřídkaveselý) a za ním startující Nor Bjorseth ho minul (a po vynikajícím výkonu si doběhl pro druhé místo). Jedla pak ještě vyrobil jednu velkou chybu a to znamenalo umístění až ve 4. desítce. Na trati zbývala jediná naše závodnice – Marcela Klapalová – po solidním začátku udělala na 8. kontrole hrubou chybu – desetiminutová ztráta znamenala nejen konec nadějí na umístění v první polovině výsledkové listiny, ale i nalomení sebevědomí při postupech a dohledávkách dalších kontrol, čas přes 100 minut znamenal 52. místo. Teprve teď se začalo rozhodovat o medailích. Téměř každý doběh do cíle znamenal změnu v popředí výsledkové listiny. Nor Bjornar Valstad po výborném výkonu v úvodu trati doběhl o 3 minuty Švýcara Bergera a spolu si doběhli pro zlato a bronz (a to chyba na doběhu Švýcara možná připravila o stříbro – když proběhl kolem výsledkové tabule, kde bylo nejvíce diváků, zastavil se v domnění, že je již v cíli, a než si uvědomil svoji chybu, ztratil dost sekund). Švédové Birklin a Ivarsson skončili na 4. a 5. místě, další tři místa opět obsadili Noři. V ženách si pro zlato doběhla Finka Kirsi Bostrom před největší favoritkou Staff (Norsko) a svou sestrou Asklof (ta oplakala, že není nejlepší z rodiny), trochu zklamání pro asi 4000 diváků (skotské noviny ale psaly, že v areálu bylo 7000 přihlížejících) bylo až 4. místo domácí favoritky Yvette Baker. Seveřané tedy jasně dominovali, radovali se Švýcaři, v českém táboře bylo velké zklamání, jen s výkonem Horáčka vládla spokojenost.
Intermezzo
Mistrovství světa nejsou jen závody. V jeho průběhu pravidelně jedná předsednictvo IOF, snad všechny její komise, probíhá konference předsedů členských zemí IOF, dochází k řadě setkání funkcionářů, trenérů, závodníků i příznivců OB. Nejinak tomu bylo i ve Skotsku. Zde je pár zajímavostí z výsledků v této oblasti:
- Prezidentská konference projednala další záměry světového rankingu, probrala Olympijský projekt IOF, zabývala se dalším rozvojem OB pro veřejnost především pro mládež (prezentované zkušenosti z Itálie, Dánska, Francie a jiných zemí hravě strčí do kapsy naše téměř zaniklé Kufrování s Dominem).
- Po skončení prezidentské konference se sešli šéfové OB evropských zemí, aby jednali o mistrovství Evropy. Po složitých procedurálních otázkách nakonec ME bude v roce 2000 jako součást SP na Ukrajině, podrobnosti dopracuje zvolená komise (zárodek evropské federace) složená ze zástupců NOR, RUS, NZL a ESP.
- Světový ranking by měl nabýt od příštího roku důležitosti, když bude využíván pro nasazování v některých závodech SP. V roce 2000 může ČR uspořádat 3 závody světového rankingu.
- Pořadatelé dalšího MS (Tampere 2001, FIN) prezentovali nový systém sledování pohybu závodníků po trati pomocí GPS. Diváci z cíle se zřejmě přesunou do kinosálu, kde budou sledovat, kde právě který závodník je (náklady na realizaci tohoto systému na MS jsou 1 mil. dolarů).
- Dva kandidáti pořádání MS v roce 2005 – Švédsko a Japonsko – rozvinuli svou propagační kampaň (zatím to vypadalo nerozhodně, že by šampionát opět zavítal mimo Evropu?), o pořadateli se rozhodne příští rok.
- IOF a PWT stále nenašli společnou řeč. Světový pohár 2000 a PWT 2000 budou dvě rozdílné soutěže (SP s velmi kritizovaným programem). Skupina PWT chce mezi funkcionáři IOF propagovat parkové závody, a tak v průběhu kongresu IOF v srpnu v Grazu pořádá PWT mistrovský týden s mottem: „Ukázka, jaký může být OB.“
- V roce 2001 mají Luhačovice přislíben jeden ze závodů PWT, v roce 2002 bude ČSOB pořadatelem finále SP s centrem v Brně (definitivně to má být potvrzeno v říjnu).
- Naděje IOF na zařazení orientačního běhu do programu olympiády by měly posílit po zařazení OB na pořad Světových her v japonské Akitě v roce 2001.
… o dalších závodech na MS až v časopise.
-kli-
JMS Varna
aneb
Ve znamení brambor
Na jih jsme odlétali již 3.7., abychom stihli ještě pár tréninků, seznámili se s terénem a zvykli si na místní klima, jídlo, psy. Ovšem cestování s Balkan Airlines není jen tak…
3.7.:
16:45 – Odbavujeme se na letišti v Ruzyni.
17:35 – Odlet. Plánovaný.
19:00 – Ještě stále v Praze. S obavami pozorujeme extrémisty v prostěradlech. Mají seanci na koberečku. A odlétá přímé letadlo do Varny.
19:30 – Konečně ve vzduchu.
20:40 – Úspěšně přistáváme … ve Varšavě. Exkurze po zdejším terminálu. Optimisté doufají, že dostaneme najíst. Marně.
21:30 – Opět vzlétáme. To zřejmě dělá i letadlo ze Sofie do Varny. Donesli jídlo!
4.7.:
0:30 m.č. – Sofie. Letadlo do Varny na nás čeká. A s ním i tým Rakušanů.
1:15 – Cpeme se do malého letadélka. Točí se jen levá vrtule. Strašně řve. Letadélko se začíná natřásat. Stále se točí jen levá vrtule. Vypustili kouřové efekty. Že by klimatizace? Podlaha pěkně brní. Á, už se začala točit i pravá. Vypadá to, že odlepení od země bude ála vrtulník. No, už se to rozjelo. Ta rychlost. Nebudem muset tlačit? Ne, podařilo se. Ovšem háže to pěkně. K překvapení všech donesli sendviče. Však se ráno budou hodit.
2:30 – Uf! A jsme ve Varně.
3:30 – Postele v hotelu Zora jsou po vyčerpávající cestě velmi příjemné.
V hotelu Zora, který byl asi 400 metrů od moře, jsme přebývali den a půl společně s několika dalšími výpravami. Absolvovali jsme dva tréninky a zaznamenali první důležité poznatky. Moře je teplé, vzduch ještě více a na písku se občas nedá stát. Kdo nemá faktor, večer pěkně skučí. Chcete se vyfotit s Mickey Mousem či Flinstonem? Stačí pár bulharských šušňů a můžete (pozn.: bulharská měna je leva. Anebo levá?…). Jídlo není zcela bezrizikové. Pes s fazolemi, pes s rajčaty, třikrát denně balkánský sýr, k pití rozpuštěné bompari ve třech zářivých barvách (zelená, oranžová, červená) – ať jste je naředili jakkoliv, vždy byly stejně sladké. Také jsme okusili místní specialitu, polívku tarator, což je vlastně studené mléko s okurkama a koprem.
V čistém listnatém lese bez podrostu se dá běhat dost rychle, hluboké zářezy nejlépe obíhat, v koncovce je důležité zpomalit, ať člověk nevlítne do vedlejšího údolíčka. Dosti nás překvapila volně se potulující prasata. Černá, žijící v lese u dřevěných ohrádek – v mapě značeny černým křížkem nebo obdélníčkem. Jak jsme se posléze dozvěděli z pokynů, nejsou agresívní a nezpůsobují problémy, když se kolem nich probíhá. Ze zvláštních zvířátek byl ještě spatřen had (Marťa) a želva (Zbynďa).
Poté jsme se přemístili do centra závodů, komplexu hotelů „Sunny Day Co“ přímo u moře. Hotel byl o něco komfortnější než předchozí (velký úspěch sklidily župánky) a taky jídlo zaznamenalo pozitivní změnu. Ovšem brambory, maso a balkánský sýr zůstaly. Přibyly podivné závitky v listech a banánový džus. Dostali jsme zákaz opalování a koupání do 20:00, aby nás to moc nevysilovalo. Jenže vedro bylo všude, ani v noci neklesla teplota pod 25°C.
A jak to vypadalo v lese?
Model Event, 6. 7.
SHCORPILOVTSI, 1:15 000 a 1:10 000
Průběžný les bez podrostu, členitá údolíčka se střídala s plochým terénem s četnými cestami. K dispozici jsme měli mapy ve dvou měřítkách. Vybrali jsme si patnáctku, na níž měla být klasika. Bohužel však tato mapa byla pouze zmenšená desítka, takže v některých partiích byla mapa trochu nepřehledná. Objevila se nová značka – „zaječák“ = zaječí nora, ve které žije králík; v mapě podobný symbol jako jeskyně, ale hnědý. Taky jsme si vyzkoušeli razicí systém SPORT-IDENT neboli „fakáč“.
Odpoledne se konalo slavnostní zahájení ve varnském amfiteátru. Kromě dlouhých proslovů všech možných papalášů jsme zhlédli lidové tance, gymnastky, tanečky malých dětí, akrobatický rockenrol a karatisty. Jen trochu zamrzelo, že na nás poněkud zapomněli a na konci nás hlásili někde mezi Ruskem a Slovinskem.
Classic Distance, 7.7.
SKORPILOVCI – SAMOTINO, 1:15 000
W20 – 7,2 km, 300 m přev., 15 k, 2 občerstvovačky
M20 – 11,7 km, 480 m přev., 21k, 3 občerstvovačky
Náš tým postihla zdravotní krize, předcházející noc strávili někteří členové v koupelně s různými žaludečními problémy, někteří se potýkali s angínou. Hodně kopcovitý terén, prudká údolí a rygoly, které ne vždy byla šance obíhat, menší pasáže s kupkami a prohlubněmi, opět čistý listnatý les bez podrostu. Nejvíce překvapil půlkilometrový závěr na pláži. V sypkém písku, při 40°C a s vydatnými kilometry v nohách to nebylo zrovna pohodové. Pořadatelé trochu podcenili občerstvovačky, pro poslední závodníky už zbyla pouze šťáva (Sosák), anebo vůbec nic (J. Lakanen FIN, který zcela dehydratovaný nedokončil). Pozitivní ohlas nesklidil ani minutový startovní interval, díky němuž se na některých předních místech objevila překvapivá jména. V juniorkách si pro titul doběhla Regula Hulliger (SUI), o 8 sekund před Tatianou Perelyevou (RUS) a 40 sekund před Maďarkou Katalin Hecz. Výborně zaběhla Vendy a zviditelnila naše barvy na malé bedně jako pátá, od medaile ji dělila minuta a čtvrt. Do desítky se ještě vešla Miriel (9.), ostatní zašly v rámci možností (zdravotních) – Zdenča 22., Marťa 31., Zuzka 34., Blanka 90. Neúspěch sklidily Norky a hlavně Švédky (první z nich byla až 30.), dominovaly Finky a Rusky. V juniorech byla situace podobná. Vyhrál Rus Andrei Hramov o více než tři minuty před Finem Miko Heikelou. Velkým překvapením bylo třetí místo Australana Troy de Haase. Z našich byl nejlepší Švihák na 14. místě, do 4 minut za ním byli i ostatní kluci – 18. Sosák, 20. Kazdič, 23. Zbynďa a 36. Bingo, Tomíno zapomněl orazit občerstvovačku.
dokončení na stranách Orientačního běhu…
Zdenka Stará
Rocky Man ´99
Můj nový příspěvek do časopisu. Tentokrát sebelítostný.
Na Rocky Manovi se mi líbí hlavně to, že se vždycky strašně trápím, je mi zle, bliju, usínám za jízdy, stojí mě to asi tři tisíce na startovném, žrádle a benzinu a když vzdám, tak se mi všichni do poloviny prosince posmívají. Je to zkrátka ideální příležitost udělat ze sebe nehybnou a hodně pitomou trosku. Proto jsem se přihlásil i letos.
Napřed se mi posralo auto, takže tradičně těsně před závodem beru auto z půjčovny. Je menší, pomalejší a půjčovna stojí víc peněz. Oproti tomu asistentku mám v pohodě zajištěnou už ve čtvrtek večer. Hanka umí řídit, vařit, jezdit podle autoatlasu, otvírat lahváče a rozezná olej od kombinaček. Je ideální. Dost ideální byl taky ten borec na hotelu. Vytáhlého chlápka, zjevně skandinávského původu, jsem v předzávodní rozmařilosti vesele pozdravil a on mě hned poznal a začal v angličtině zhruba tuto konverzaci:
„Zdar, ty vole, to jsme se včera vožrali, co?“
„Já moc ne.“
„Ne?!“
„Ne.“
„Není ti blbě?“
„Ne.“
„Vůbec?“
„Ne.“
„Oh!“
„Jo, jo.“
„A známe se vůbec?“
„Ne.“
„Viděli už jsme se někdy dřív?“
„Ne.“
„Aha. Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Potom jsme ještě večer trochu zdrželi Míru Seidla. Šel totiž babičce pro mlíko a rohlíky okolo hospody a snadno si nechal vemluvit dávnou moudrost, že čtyři jsou před závodem ideální. Nakonec každý poctivý závodník ještě do půlnoci šudlal řetěz a hned o pěti ráno už se tvořila fronta před hajzlama. Na start se jelo kousek od kolejí do Stromovky a tam to všechno začalo.
Atmosféra se začala zdáti býti dramatickou. Kola se řadila do boxů, závodníci se rozcvičovali, kdekdo močil a Ďure si cvičně vypustil a zase napumpoval kolo.
Začíná se parkovým během. Start je hromadný. Unešen událostmi si ani nepamatuji, zda byl startovní výstřel, nebo jenom někdo zařval, ať už dem. Podívám se v televizi. Závodníci se rozprchli. Umím zachovat chladnou hlavu. To je moje jediná výhoda. Prvních šedesát metrů jdu správný postup na jedničku jenom já a první. Had soupeřů mne brzy pohlcuje a pak už nezbývá, než se neustále propadat a propadat. Tak hrozné to zas nebylo, avšak fakt, že jsem naposledy běžel při loňském Rocky Manovi, ten poznat byl. Trochu jsem se zadýchával a chtělo se mi strašně chcát. K čemuž nakonec muselo dojít a já definitivně ztratil kontakt s čelem skupiny. On ale park zrovna moc nerozhoduje. Jinak je to fajn disciplína. Vyzkoušel jsem ji poprvé a řekl bych, že skrývá jisté záludnosti a je plnohodnotnou formou orientačního běhu. Akorát místo minut rozhodují sekundy.
Při vbíhání do boxů vidím odjíždět čelo. Jistě, po rovině zase pojedu sám. Ne že bych musel s někým vykecávat. To raději správně dýchám. Leč protivítr, to je sviňa. Balík čtyř, pěti cyklistů jede po silnici při vzorném střídání s polovičním úsilím a rychleji. Nevadí. Honem razím první kontrolu ještě ve Stromovce, nacházím most výrazně snadněji, než mnozí ze soupeřů a nestačím se divit, jaký že to je kopec od řeky do Bohnic. Přes Prahu je to dost ve stylu kamikaze. Nahoře se napojuji na čtyřproudovku, křižovatka na červenou, potom do toho protisměrnýho pruhu, protože odbočuji vlevo do sídliště, kličkování mezi babkama na chodníku, sjezd lesem, sjezd dědinou, ruská ruleta na stopce, kontrola ve Vinoři, napojení na hlavní doleva těsně před autem, zdvižený prst, kousek po poli a už je tady Brandýs. Kolona aut jede pomalu. Napřed předjíždím zleva, pak zprava, pak do popelnice a pak po chodníku. Pán se síťovkou už si udělal obrázek o prototypu čuráka a všem okolo to dává hlasitě vědět.
A hle! První chybka. Taky mě už dost bolí záda. Každých dvacet minut mi pípají hodinky. To jako abych se napil. Iontový nápoj se stává hnusným a ještě hnusnějším. Už jsou tady první okruhy. Vedoucí skupina má na mě okruh náskok, což je asi deset minut a já se loučím s tím, že bych je mohl dotáhnout. Jen tak trochu si kousnu, loknu, poručím si výhradně vodu do flašek, to proto, abych tam do obou nafasoval zase ten ionťák a na další kus cesty vyrážíme společně s Ramachem. Radek je můj osvědčený partner z předchozích ročníků a naše tempa se vzájemně skvěle doplňují. Bohužel, hned po pár kilometrech si Radek myslí, že zná ten jediný a správný postup. Já si nemyslím, že musím s partnerem i do prdele a znovu se rozdělujeme. Přichází dlouhý postup po poli. Protahuji záda každých sto metrů a už vím, že na mě dolehla trošičku krize. Dolehla na mě dost, protože se pořád otáčím a koukám, kdo je za mnou. V jediném delším stoupání na celé mapě mě znovu hladce dojíždí a vzápětí i trhá Ramach. Taky bych si dal trochu vody. Než dojedu do Mšena, kde je benzinka, na které si můžu vodu koupit, bych si dal trochu vody opravdu hodně a navíc mě dojel John a jeho kámoš a Jelen.
Ledově studená voda dělá s tělem zázraky a umožňuje mi pokračovat s Jelenem celé Kokořínsko. Nevím proč, v tu chvíli si ještě myslím, že by ten horský běh mohl pro mě znamenat výhodnou disciplínu, kde lze dotáhnout někoho přede mnou. Z Housky, poslední kontroly na Kokořínsku, začíná první postup se zásadní volbou. Moc nepřemýšlím, jedu zleva, to jest tam, co nikdo jiný a celou dobu mi vrtá hlavou, jak moc to je postup dobrý a nebo zlý. A doteďka to nevím. Faktem je, že další jsem zprasil určitě. A další okruhy na Mariánské cestě. Píseček dal všem pohulit. Nejvíc přirozeně mně.
Zbytek závodu si už úplně přesně nepamatuji. Jasných mám jen několik zážitků.
… o těch ale až v časopise.
Pavel Pekárek
