ČÍSLO 4/98

25 listopadu 2003 | Cob

Časopis ORIENTAČNÍ BĚH

číslo 1 • číslo 2 • číslo 3 • číslo 5

Ve 4. letošním čísle najdete:

• Úvod – Kamil Arnošt
• Informace redakce – Kamil Arnošt
• Od čísla k číslu.
  

  Světové závody + Zprávy sekretariátu

• Doba bronzová v kolébce Vikingů – Radovan Novotný
• Jak to bylo s dopingem na AMS? – Kamil Arnošt
• 9. MS v rádiovém orientačním běhu – Petr Hrouda
• Rudovi parky svědčí. – Kamil Arnošt
• O’ring jako světový pohár. – Ruda Ropek
• O nejlepšího orientačního běžce roku 1998
• Pozvánka na testování dorostu – David Aleš
• Světový pohár – Polsko. – Kamil Arnošt
• Krátce o Skotsku – Ruda Ropek
• Park World Tour – Petr Hranička
• Finále PWT v Göteborgu – Ruda Ropek
• Ohlédnutí pořadatele za PWT v Olomouci – Robert Zdráhal
• Rozhovor s Rudou Ropkem – Kamil Arnošt

  Domácí soutěže

• Prázdninové vícedenní závody.
• Smutné mistrovství. – Kamil Arnošt
• Pár slov k mistrovství – Petr Hranička
• S troškou do mlýna. – Ing. Mikloška
• To by bylo mistrovství! – Kamil Arnošt
  

  Svět OB

• Mistryně Švédska je z Tesly Brno. – Kamil Arnošt
• Propagace OB na švédský způsob – Kamil Arnošt
• Sport Prague – podzim – Kamil Arnošt
• Krásné bloudění kolem Medlova – Ivan Matějů
• WM Orienteering Championships – Zdeněk Procházka
  

  Metodické okénko

• Bolesti v zádech… (dokončení) – Jaroslav Pilný
• Mentální trénink. – překlad Eva Juřeníková

  Mapová rubrika

• Vyhlašuje se pátrání…(9) – Jaroslav Kuchař
• Mapové kuriozity – Jaroslav Kuchař
• Archiv map – Zdeněk Lenhart
• Postřehy mapaře Procházky – Jan Langr
  

  Křížovka, LOB & MTBO

• Ahoj luštiči! – Lenka Čechová
• Termínovky LOB
• Evropský pohár MTB-O zahájen. – Zdeněk Martan
  

  Horský OB, Výsledky & Komiks

• Mammut International… – Michaela Hauerlandová
• MS v rogainingu. – David Rožek & Petra Málková
• Výsledky závodů
• Komiks 64

  Příště…

Úvod

Je tady podzim. Léto skončilo, dovolené jsou za námi. Řada z vás je strávila na vícedenních prázdninových závodech doma i v zahraničí. Nabídka doma byla velice pestrá a šlo o závody zdařilé. Mimochodem, Češi a Moraváci se opět předvedli jako schopní pořadatelé. Veteránské mistrovství světa v Novém Boru, Světový pohár PWT v Olomouci a Evropský pohár MTBO na Lipně – takto nahuštěné závody mezinárodní úrovně jsme tu ještě neměli. A všechny akce dopadly úspěšně jak z hlediska výsledků, tak i kvality uspořádání.

Inu prázdniny jsou tedy za námi. Na začátku září jsem si i já konečně dopřál krátkou dovolenou, abych v čerstvém a energii dodávajícím prostředí Harrachova shodil ze sebe únavu z letního přepracování orienťákem, několika horskými výběhy vehnal do svého mozku nějaké endorfiny a se zlepšenou náladou dal pro vás dohromady další číslo časopisu Orientační běh.

Čeho všeho se týká tentokrát? Jak už jsem se zmínil v minulém odstavci, na území ČR proběhly tři význmné akce, přičemž o veteraniádě jste si mohli přečíst už v srpnovém čísle. Novinkou – EP MTBO – se velmi dobře prezentovali orienťáčtí bikeři, Ruda Ropek potvrdil, že odhalil tajemství parkového OB a obhájil loňské celkové vítězství v PWT. Kromě toho se ve stručnosti podělil se čtenáři o své dojmy z další novinky – vícedenního SP na O-ringenu a přípravného kempu ve Skotsku. Akademici si přivezli z Trondheimu jedinou, o to více ceněnou, medaili a Michal Jedlička se trochu bál, aby v léku, který použil, nebyla nějaká zakázaná látka.

Doma jsme na podzim absolvovali dva naprosto odlišné závodní víkendy. Ten první měl být mistrovstvím republiky. Byl to však spíše odstrašující příklad, jak nepořádat. Nový terén si pro závody vybrali i Ekonomové a plzeňáci a ti nám zase vrátili pěkný pocit z orienťáku. Taky jsme měli kousek za humny, v Tatrách, světový pohár v klasickém orienťáku.

Takže já mám o čem psát a vy zase o čem číst.

Kamil Arnošt – šéfredaktor

Doba bronzová v kolébce Vikingů

Polovina srpna 1998, Trondheim, Norsko. Po roční pauze se v tomto malebném městě u fjordu koná opět světová sportovní akce – po proslulém MS v klasickém lyžování ´97 přichází na scénu … Akademické mistrovství světa ´98 v OB – sportu, který je mezi orientačními běžci v Norsku nesmírně populární.

Akademici se vrátili na „místo činu“ přesně po deseti letech. To jsou však dvě studentské generace. Včera bylo včera a dnes je dnes, a tak jedinou zmínkou o AMS 1988 jsou jména tehdejších vítězů – Ede Ymarik (Sovětský Svaz) a Rolf Vestre (Norsko). Současní pořadatelé jsou všichni do jednoho studenti, oblečení do slušivých overalů s emblémem WUOC, se střídavě povedeným designem vlasů nebo toho, co z vlasů zbylo. Celému týmu dodávají patřičné vážnosti oranžová trička se skvěle ladící modrou kravatou, která je z praktických důvodů jen namalovaná, a tudíž se neplete. Prezidentem organizačního výboru a bossem přes všechno je Gaute, osoba příjemného, avšak patřičně rezervovaného, důstojného a zodpovědného vystupování, na jehož hlavě se skví modré puntíky na oranžovém podkladu. Jeho účes pak nebývale ladí hlavně s černým smokingem na slavnostním banketu. Na adresu pořadatelů nutno poznamenat, že závody jako takové byly špičkové úrovně, bez chyb a atraktivní. Když v lese přebýval oproti mapě velký sráz, neváhali ho dokonce zabalit do maskovací celty se vzorem“povadlý vřes“. Vynikající, takřka nadklimplovské úrovně, dosahoval spíkr (bývalý norský reprezentant Sundby), který plynule přecházel mezi angličtinou, němčinou a norštinou, měl vynikající přehled o závodě a neopomněl stále zdůrazňovat, že kráječ na sýr je jedinečným domácím vynálezem. Povedené bylo i ubytování. Všechny výpravy bez rozdílu v jednom velkém hostelu, ať jsi Bulhar, Číňan nebo Švýcar – tak to má být, ale obvykle to tak nebývá.

Český akademický sport reprezentovalo deset záškoláků pod vedením třídního učitele Martina Krále a zástupce ředitele Vladimíra Machače. O zdraví prý dbal doktor Pilný. Ale těžko říct… Byl mnohokrát viděn, kdekdo s ním mluvil, mnohým radil, mnohé masíroval, ale přesto vám všichni odpřísáhnou, že tam vlastně nebyl… Jelikož v indexech některých našich študentů byly úspěšně složené zkoušky velkou vzácností, patřily k povinné výbavě mimo bot a busoly i nějaká lehčí skripta pro vylepšení školního image. „Akreditací“, neboli takovými studentskými prověrkami, prošli nakonec úspěšně všichni účastníci včetně ruského seržanta Novikova z Ronneby, který zřejmě na univěrsitét létá Migem…

Letošní ročník absolventů WUOC se co do kvality povedl zatím asi nejvíc. Fakt, že se závody konají na severu a pořadatelem je NTNUI, přilákal většinu špičkových zemí v nejsilnějším možném akademickém složení, když výjimkou potvrzující pravidlo byla neúčast Dánů, vyvážená podle přehledu v bulletinu přítomností zástupců Malawi a Guinei. Jednoduché kupecké počty naznačovaly, že pro umístění do desítky bude nutné vystřihnout v severském terénu polovinu seveřanů a všechny ostatní k tomu… Ale terén neterén, po bronzové v Maďarsku už to pro Jedlu letos vypadá na jasné zlato!

Zahajovací parádní průvod, na který závodníci z Čínské lidové republiky nastoupili v identických overalech, v jakých dopoledne brodili bažiny, doslova otřásl celým městem. V průběhu asi půlkilometrového pochodu k budově university jej vidělo snad sedm dětí, čtyři cyklisté a dva psi. Přesto pro závodníky samotné to byla pěkná podívaná korunovaná poslechem hitovky Gaudeamus Igitur. Gaute pronesl pár slov o způsobu života asi devadesáti studentů – orienťáků v Trondheimu. „Chceš-li jít trénovat a nikomu z oblasti tvé kuchyně se nechce, zajdeš o kuchyň dál a za pár minut vybíháš.“

Časem vyběhli i závodníci. Po nezbytném vzorovém tréninku přišel na řadu první ostrý start – kvalifikace na krátké trati. Pohled do startovní listiny naznačoval, že postoupit je takřka povinností a naše borce mohou vyřadit pouze jejich vlastní hrubé chybky. Tak se i stalo. Zaznamenali jsme dvacetiprocentní ztráty a i mnozí postoupivší neoplývali mapovou jistotou před odpoledním finále. Terén a tratě se ukázaly pomalejší a obtížnější než se čekalo – zákeřné byly hlavně kontroly v zelených a polootevřených oblastech. Čelní pozice ve svých skupinách obsadili studenti Ďulík Horáček a Jedlička. Nečekaně bombastický vstup do závodu se povedl studentce farmacie Térové, která prvním místem ve své skupině šokovala sebe, zbytek výpravy i přítomného švédského kouče – autora populárního bestselleru „Trénink“.

Ve finále, které bylo pro změnu lehčí, než se po kvalifikaci předpokládalo, uspěli až na zářné výjimky převážně seveřani. Byl to hlavně závod Tore Sandvika, který předvedl běh snů, když dokázal o minutu vylepšit už tak vynikající čas do té doby vedoucího Válji Novikova z Ruska. Student Ďulík dokázal, že sprint umí a doběhl dvanáctý, v podstatě jako druhý neseveřan. Mezi děvčaty se z vítězství radovaly společně domácí Asne Fenne Hoksrud a Němka Schmalfeld, když velký podíl na mrtvém závodě měl hlasatel, který druhou z nich doslova tlačil do cíle na vlnách svých informací. Nejlépe z našich zaběhla zkušená studentka brněnské filosofie Iva Navrátilová – osmnácté místo. Bóďa (Bohdana Térová), která vybíhala do lesa poslední, bohužel nedokázala tuto „výhodu” využít a exploze z dopoledne se nekonala. Asi půl hodiny po sbalení cíle už i posledním netrpělivcům dorazily věci ze startu, a tak na prosluněném paloučku zavládla všeobecná spokojenost. Bilanci dne českého týmu – pět umístění do dvacátého místa – zhodnotil třídní Martin Král lakonicky a výstižně: „Šlo to.” Vzorový trénink před klasickou tratí nabídl mnohem kopcovatější terén a turisticky působivý jištěný sestup podél vodopádu, který měl představovat podobně exponované místo na mužské trati. Zajímavé bylo pozorovat širokou škálu způsobů, jak s modelovým tréninkem naložit. Zatímco někteří se šli do lesa jen projít, porovnat důkladně terén s mapou či natočit pár akčních záběrů, jiní (Peltola) využili volného dne k vyladění fazóny sprintem v bažinách… Závodníci z Čínské lidové republiky používali evidentně kombinovaný styl, založený na tolikrát vyzkoušeném pravidle „minutu sprintuj a pak se pět minut hledej”.

Startovní prostor závodu na klasické trati se rozkládal ve výšce 750 metrů nad hladinou moře na návětrné straně vrcholku hory Vassfjellet. Zatímco v cílovém prostoru vládlo letní teplé počasí, klimatické podmínky na startu připomínaly první výškový tábor pod K2. Před závodníky, kteří naštěstí neuposlechli kamarádských rad pořadatelů a nevyrazili na start pouze v dresech, se po strmém výjezdu poskakujícím mikrobusem otevřel labužnický pohled na úplně otevřený zvlněný horský terén, zpestřený množstvím srázů, bažinek a jezírek, po kterém se ničím nebržděn proháněl silný vítr a posléze i stejně rychlý Nor Bernt Bjornsgaard s přívěsem s ruskou MPZ. Po překonání této úvodní části klesla mužská trať povinným, z horolezeckého pohledu neatraktivním, jištěným úsekem do pasáže s polootevřenými svahovými bažinami. Následoval náročný dlouhý postup, kde například student Ďulík špatnou volbou dokázal ztratit cenné minuty. Po přeběhu sjezdovky nad cílovým prostorem se les trochu zavřel a běžci si otestovali hlavně zbytky své průbojnosti a nasazení. Těsně před cílem nabízelo chybu ještě pár kratších postupů. Ženská trať trochu doplatila na svoji relativně krátkou délku, a tak z úvodního otevřeného kvapem pospíchala dolů takřka přímo přes sjezdovku do zarostlého. Seběh to byl slušný, vždyť mezi startem a cílem byl výškový rozdíl rovných pět set metrů! Informace z tratě byly na úrovni, spíkr využíval tří mezičasů plus diváckého přeběhu. Mezi studentkami zazářila jako meteorit vítězná Maret Vaher z Estonska, zajímavostí bylo pestré národnostní složení elitní osmičky. Našim spolužačkám se příliš nedařilo, nejlépe zaběhla opět studentka Padavka Navrátilová, která se těsně vešla do třicítky. „Totálního” vítězství dosáhl mezi akademiky výše zmíněný Bernt, který zvítězil s impozantním náskokem více než čtyř minut, pomineme-li jeho rychlý stín, který „spolupracoval” už od čtvrté kontroly… Něco přes dvě minuty dělilo od medaile studenta VŠE Praha Michala Jedličku, který po vyrovnaném výkonu obsadil bodované osmé místo, které však v daném terénu a v dané konkurenci mělo hodnotu medaile. Jedlu v cíli mrzela jediná větší chyba zhruba v polovině tratě, ale jinak byl sám se sebou právem spokojený: „Ale jo,…” Výborně rozběhl závod i zmiňovaný student Ďulík, který však ze čtvrtého místa po první třetině závodu odklesal časem až na závěr první dvacítky. Klasiku si ale zřejmě nejvíc „vychutnal” pan Machač, který se z několikahodinového bivaku na startu vrátil s prožitkem přímo hančovskovrbatovským.

Zmožení závodníci pak museli kvapem regenerovat, aby byli připraveni plnohodnotně reprezentovat na večerním oficiálním banketu na půdě pořádající university. Pořadatelé osvědčili smysl pro originalitu a důkladně zamíchali zasedacím pořádkem. Ve jménu mezinárodního studentského sbližování vznikly mnohonárodnostní skupiny, jejichž účastníci se zpočátku většinou pouze ošívali, zoufale po okolí vyhlíželi nejbližšího týmového kolegu jako záchranné lano, či očima fixovali láhev vína před sebou. Společné téma konverzace se naštěstí přímo nabízelo, a tak se bariéry komunikace většinou podařilo překonat. Osádka stolu, kde vedle sebe, tuším, zasedli Luboš (pražský ČJ, AJ), student z Čínské lidové republiky (Čí.J + šanghajský dialekt), Jedla (vč. ČJ, AJ + italsky) a studentka z Japonska (JJ, yes + no z AJ), by mohla potvrdit, že to však často stálo nezměrné úsilí. Oficiální část večera měl pod taktovkou moderátor, který jako by z oka vypadl Eltonu Johnovi a ještě si u toho stihl půjčit jeho dalmatinové sáčko. Jeho vyšperkované angličtině zkreslené nedokonalým ozvučením však místy ztěží rozuměli i rodilí mluvčí, a tak jsme velmi ocenili, že nám vždy naznačil, že právě byl vtip a my se mohli od srdce zasmát. Neoficiálně oficiální přípitky pronesli vybraní řečníci projevů a my si dali večeři. Poté byly vyneseny stoly, za bouřlivé atmosféry vyhlášeni nejlepší „klasici” a odstartována taneční zábava spojená s navazováním bližších družebních kontaktů.

Volný den před štafetami byl slunečný, a proto ani nepřekvapil nápad, jet se vykoupat k jezeru, za což někteří málem zaplatili zápalem plic. Na pláži bylo úžasně – ti, kteří neokusili chladivou náruč vody, se neodvážili svléknout bundu a ti, kteří si hráli na mrože, si pak na sebe oblékali i věci, které k tomu jinak nejsou určené… Zatímco studenti se vyhřívali, doprovodná skupina v čele se smělým třídním Králem zdolávala přímou diretissimou těch pět set metrů převýšení na start klasiky s odvážným cílem absolvovat poté celou mužskou trať. Naši příznivci horského OB však tentokrát měli méně sil než králíček Energizer a přestože postupně zamířili neomylně přímo k automobilu, prožili poté příjemné odpoledne plné tupé únavy a sladkého snění…

Do štafet se asi vkládaly, vzhledem k okolnostem, největší naděje na dobrý výsledek. Vybraný terén byl opět vynikající, střídaly se fyzicky náročné přeběhy rozlehlých bažin s jemnými mapovými pasážemi se shluky kontrol ve světle zeleném. Závod byl atraktivně postavený – tři divácké kontroly, čtyři rádia. Přehled o dění na trati byl takřka dokonalý. Naši studenti věřili v umístění mezi třetím a pátým místem, studentky mohly vzhledem k předchozím výkonům jedině překvapit, což se jim ještě po druhém úseku opravdu dařilo! Míša Mahdalová rozběhla na čtvrtém místě, půl minuty za vedoucí Ruskou. Zdenča Stará se po výborném výkonu na druhém úseku udržela ve vedoucí skupince a předávala třetí za Ruskami a Finkami. Čtvrté Švýcarky v tu dobu ztrácely sedm minut. Pak se ale stroj zadřel. Bóďa sice ještě předávala třetí, ale pobyla si v lese skoro o deset minut déle než bylo nutné, a tak se náskok před silný mi finišmenkami Švýcarska a Estonska ztenčil takřka na dohled. Bohužel i Padavce se ten den vůbec nedařilo, a tak se před nás dostaly i štafety Německa, Norska a po srdnatém dostihu na doběhu i Francie. Nakonec tedy jen bodované osmé místo.

Závod mužů se překvapivě odvíjel ve znamení suverénního výkonu švédské čtveřice. Z prvního úseku sice přiběhl ještě před Švédem Dalinem Fin Haldin, ten však, bohužel pro Finy, běžel jen mix. Náš rozbíhač, student ČVUT Praha,Tomáš Zakouřil se na diváckém přeběhu v půlce tratě pohyboval až kolem patnáctého místa. „Přeběhl jsem jednu kontrolu… Trochu jsem se vracel… Pak jsem ale doběhl Jona Duncana a spolu jsme dost tlačili…. Taky jsme nasadili jednu výbornou obíhačku… Hodně jsme jich dotlačili…” Tomáš předával společně s Britem a Norem na třetím místě! Na druhém úseku šla švédská štafeta do vedení. Dlouholetý student PF FŘIT HK Radek Novotný měl už na první kontrole jinou farstu než ostatní a pak už běžel sám. V závěru tratě se k němu bratrsky připojil slovenský akademik Robo Miček, který však omylem vynechal čtvrtinu tratě, což zjistil až v cíli. Radovan předával druhý s náskokem čtyř minut na třetí Nory. Náš třetí úsek, student TU Liberec Míša Horáček běžel už v podstatě závod jednotlivců a po spolehlivě dobrém výkonu udržel druhé místo, už jen půlminutu před Nory, za které zaběhl skvěle Kristiansen. Náš finišman – golden boy Jedla si proto mohl připadat jak návnada pro nejlepšího Nora Tore Sandvika. Nás však zajímali Finové na čtvrtém místě, kteří ztráceli přes osm minut – vypadalo to na jasnou medaili…

Ono se to však nějak zamotalo a zdramatizovalo: V polovině tratě už Fin Peltola ztrácel na Jedlu jen čtyři minuty, pak na něj cenil zuby v protiběhu a nakonec ho tři kontroly před cílem dotáhl na dvacet metrů. Travers světle zeleným hustníkem na předsběrku však Jedla trefil přesně a objevil se na ní asi o dvacet vteřin dřív než rychlonohý Juha. Zbytek výpravy sledoval drama na předsběrce z cílového prostoru, odkud bylo dobře vidět. Napětí, nervozita, očekávání. Ustojí Jedla seběh na sběrku? Všechny oči byly upřené na kraj lesa. Sekundy se vlečou… Po necelé minutě Michal vyletěl z lesa a řítil se pěšinou ve vysoké trávě k poslední kontrole. A už se žene i Fin! Ne, to nemůže stihnout, není Lasse Virén… Máme bronz! Radost je převeliká, medaile v téhle konkurenci má svou hodnotu. Peltola přichází sportovně s první gratulací a nějaká pořadatelka přichází nesportovně s předvoláním na dopinkovou kontrolu, která znína jméno „Michal Jedlicka”.

Půl hodiny po doběhu skončilo nezvykle krásné počasí, které provázelo celé letošní AMS a spustil se vydatný déšť, který v několika minutách proměnil cílový prostor v bahniště. Vylosovaní studenti se ze sebe v dopinkovém stanu snažili dostat nemožné a ostatní hráli sardele v několika málo přístřešcích. Vyhlášení osmi nejlepších štafet v obou kategoriích, a tudíž asi třetiny všech účastníků, si však nenechal ujít skoro nikdo. Matka příroda demonstrovala svou převahu nad naší nedokonalou civilizací, když liják během chvíle vyřadil pořadatelům z provozu všechny reproduktory. Spíkr Sundby ale ani nehnul brvou – dlaně místo megafonu, hlasivky místo zesilovače a jelo se dál. Akademici vyslechli dokonce státní hymny pro vítěze v podání amatérů z finského chlapeckého a švédského dívčího sboru, pak kdosi poděkoval pořadatelům a prohlásil, že teď mělo být slavnostní zakončení, ale protože tak prší… Jenže to už stejně byli všichni v autobusech.

Na podvečerním týmovém zakončení akce učitelé poděkovali studentům za předvedené vý- kony a vzornou reprezentaci českého akademic- kého sportu. Vyzdviženy byly hlavně vynikající výsledky štafety akademiků a studenta Jedlič- ky, který už měl z takové spousty upřímné chvály dost těžkou hlavu…

Ještě jedna momentka na dokreslení družné atmosféry po ukončení AMS: Z otevřeného okna estonského pokoje burácí megafon: „Fire! Everybody escape the building now!” Z otevřeného okna maďarského pokoje v prvním patře vyskakuje bosý student Gábor na požárním laně, slaňuje po zdi a vypadá to, že svůj výstup zakončí průletem skleněnou výplní dveří do jídelny ve stylu Jeana Maraise. Povzbuzen úspěšným se stupem šplhá ihned zpět ladným stylem vlka ze seriálu „Nu pagadí!” Ale to už jsme vlastně na úplně jiné studentské akci…

Radovan Novotný

Rozhovor s Rudou Ropkem

Jaký je tvůj recept na úspěch v parkovém OB?
To bys chtěl vědět, co? To je asi nejčastější otázka všech novinářů. Ale neměl bych to prozrazovat. Kdybych to teda sám věděl. Je to asi spousta věcí dohromady, jako při klasickým OB. Od běžecké připravenosti, přes mapu, ale hlavní je psychika. Specielně u „parků“ je důležité hlavně to, že jdeš svižně, ale nemůžeš to narvat. Není třeba číst tak detailně mapu, ale vytáhnout z ní to nejdůležitější. Když například nabíháš někam do rohu, tak se nezabýváš detaily. Každý park je taky jiný. Některé jsou běžecké (Olomouc), jiné mapové (Göteborg, Benátky). Chyba se v „parku“ hodně projeví.

Poznáš před závodem, jaký typ „parku“ to asi bude?
Většinou to jde podle závodu žen. I když teď už nás taky drží dost odděleně. Něco se dá poznat na tréninku, ukážou nám mapu bez tratě, průchody v mapě, které nejdou popsat slovy, takže si uděláš představu. Hlavní však je jít v klidu. Běžecky by ten vítězný čas zaběhli všichni, jenže každý chce hrozně „trhat“. Přitom to není nutné, rozhoduje plynulost. Samozřejmě je důležité cítit se běžecky v pohodě.

Připravuješ se nějak specielně na parkové závody?
Určitě si dávám volno jako před normálními závody. Víc protahuju, abych byl uvolněný. Po tréninku navíc nějaké rovinky nebo kiláky. Celou zimu chodím tempo na silnici, ne v terénu, takže v tom mám proti seveřanům výhodu. Ale takhle jsem začal trénovat mnohem dřív, než se začaly nějaký parky běhat. Teď se to jen hodí. Už v prvním roce „parků“ jsem vyhrál dva závody a nevěděl jsem pořádně, o co jde. Prostě mi to víc sedí.

Co mapa? Na parkových mapách jsou občas problémy s přehuštěním detaily, nejasností, zda černá znamená komunikaci či zeď..
Na těch záludnostech prodělávám snad nejvíc ze všech. Nejasné zdi, dvě měřítka mapy, Rozhovor s Rudou Ropkem, nejlepším parkovým orienťákem, o zvláštnostech této discipliny. špatně čitelné výtisky z laserové tiskárny. Vždy jsem skončil bez bodu. Je to otázka sjednocení klíče, „Kačor“ už v tom něco podniká. Každý mapař to dělá jinak – průchodnost vody, čitelnost plotů, kresba srázů. Cesty by nemě- ly být na parkových mapách černou plnou čárou. Buď hnědé asfaltky nebo černá čárkovaná.

Při parkovém OB je rovněž významný stresový faktor – diváci na trati. Jak se s tím vyrovnáváš?
Díky parkům jsem teď v klasickém orienťáku v pohodě, zvykl jsem si na lidi. Dřív mi stačila občerstvovačka nebo televize v lese, aby mě to rozhodilo. Když se mě spíkr těsně před parkem ptá na nějaké hlouposti, je to dobrý psychický trénink, jak neztratit koncentraci. Většinou si pak pro sebe musím říct: Blbá otázka – blbá odpověď. Na trati je potřeba se na pár vteřin třeba i zastavit a podívat se do mapy. Lidi na tebe řvou, ale musíš je ignorovat. Kdybych zkoušel nějaké rychlostní prémie, tak na to doplatím.

Považuješ parkový OB za regulérní? Mám na mysli třeba informování od lidí na trati.
Trochu to je ovlivněné, ale ne moc. Mě to příliš nepomůže. Pokyny diváků jsou nejasné, tak to ignoruju. Spíš by mě to zblblo. Lidé by však neměli stát v okruhu 20 metrů od kontroly, protože ji zakrývají tělem, a to je pak dost neregulérní.

Jak to bylo s tvou diskvalifikací ve Schladmingu?
V závěru trati vedl postup tak, že se to zdálo kratší zleva, protože na mapě z laserovky nebyly vidět dobře vrstevnice. Ale ženské běhali zprava, tak jsem se ještě pro jistotu podíval do mapy a zdálo se, že je tam pěšina mezi ploty. Tak jsem šel zprava. Doběhl jsem k plotu, pěšina nikde, byl to slabě vytištěnej plůtek mezi zahrádkami. Zachránil mě vysekanej pruh podél jiného plotu, jako by od pořadatelů. Birklin udělal tu samou chybu, ale přeběhl to rovně přes zahradu. Viděl to Jörgen a řekl to v cíli. Když diskli Birklina, tak mě museli taky. Pomohli jsme si tím asi deset vteřin. Nejvíc mě štvalo, že mě vůbec nenapadlo, že bych šel zakázaným územím.

Poté, co ti odebrali body za Schladming, jsi už měl před svým pronásledovatelem Omelčenkem náskok pouhých dvou bodů a čekaly vás ještě dva rozhodující závody. Fanoušci se mohli těšit na napínavý souboj. Jak jsi situaci prožíval ty?
Byl jsem naštvaný, ale uznal jsem, že jsem byl regulérně diskvalifikovaný. Věřím ale, že když jsem měl smůlu, tak musím mít zase jindy štěstí. To jsem měl v Olomouci určitě. Jinak nějak víc nervózní jsem nebyl. PWT už jsem jednou vyhrál, tak bych byl kdyžtak druhý. U normálního SP by mi to vadilo asi tro- chu víc. Je důležité nemyslet na prachy, běžet závod pro výkon, zbytek je na ostatních, jak to hodně zdupou. Stejně jako v normálním OB. Vždycky jsem byl velmi spokojený i s 2. či 3. místem, když jsem udělal, co jsem mohl. Vždy mám psychický cíl být do šestky, což se bez velkých chyb dá a do celkového jsou to dobrý body. Nakonec ale byly výsledky takové, že bych tomu na začátku roku těžko věřil. Mít tak takové výsledky ve svěťáku. Štve mě, že ze mě dělají parkového specialistu. Mám tak aspoň o motivaci víc jim to ukázat v terénu. Tím, že je většina závodů ve skandinávském teré- nu, tak je to těžké. Nehodlám se však kvůli nějakému orienťáku stát Švédem, a taky ne- jsem Rus, kterému by to stálo za to. O to větší frajeřina je zaběhnout z českých terénů i na Severu.

V předvečer mistrovství republiky se ptal -kej-

Smutné mistrovství

„Vrchol sezóny? Ne vrchol improvizace a amatérismu!“ – Takové a podobné titulky mě napadaly během letošního mistrovství republiky v Železném Brodě. I z reakcí většiny závodníků bylo jasné, že si nepřejí, aby způsob uspořádání těchto závodů pořadatelům jen tak prošel. A mnoho z vás za mnou chodilo s dotazem, jestli, případně kolik, už mám článků o mistrovství, takže jsem vás začal odkazovat na diskusi na internetu. Chtěl jsem si hodnocení mistrovství napsat sám a trochu s odstupem. Můj pohled nebyl ani během onoho víkendu tak drtivě kritcký jako u většiny ostatních. Jednak už neběhám tak „vrcholově“ a jde mi spíše o tu možnost pohybu v lese, hlavně však mám ještě v živé paměti, kolik sil nás stálo pořádání „Šumavy“ na Lipně a je mi jasné, že i když závody vypadaly odfláknutě, i tak tomu několik lidí věnovalo hromadu práce. Jenže, ono opravdu nebylo moc věcí, které by se zdařily.

Vezmu-li to od začátku. Kromě neobvyklého utajení („vše se dozvíte při prezentaci“), způsobené asi spíš tím, že pořadatel sám včas vše nevěděl, působily závody po příjezdu do Brodu dojmem oblastního žebříčku. Nejasné parkování, shromaždiště, které rozhodně nebylo hodné MČR. O souběžně probíhajících akcích – tenisovém zápase a nějakém srazu hasičů, se ve městě vědělo určitě daleko víc. Chápu, že pořadatel měl původně vše vymyšlené jinak, ale myslím, že vzhledem k terénu v závěru tratí byl Železný Brod jako centrum závodu dost nevhodný. Dorostenecké a veteránské tratě se totiž do těch zajímavých pasáží prostoru téměř nedostaly, zato si užily malých lesíků v okolí Brodu. Přesunutí shromaždiště do Jirkova tak, jak se tomu stalo alespoň na finále sprintu, by mnohé problémy odstranilo.

Nevyhovující shromaždiště však závod tolik nezkazilo (mělo ostatně své plus v příjemné jídelně s občerstvením a šatnami). Závod se však začal komplikovat při odjezdu, resp. snaze o odjezd na start. Dlouhá vzdálenost, dva starty, relativně velký počet závodníků na přepravu, hlavně však absence jízdního řádu způsobili, že závod začínal být neregulérním. Když jsem na Lipně žertoval, že nejlepší pro pořadatele je uvést do pokynů co možná nejobecnější informace, aby závodník nemohl pořadatele chytat za slovo, netušil jsem, že to někdo použije i ve skutečnosti. Informace „autobusy jezdí průběžně“ je totiž opravdu bezcenná. To, že se autobus jednou pozdržel ve vesnici kvůli lehké nehodě a podruhé přejel místo určené k vysazení, situaci už jen dovršilo. V nejproblémovějším čase se ani závodníci, kteří vyrazili 90 min. před startem, nemohli ke startu včas dostat.

Už se ti stalo, že během dobře rozběhnutého závodu jsi najednou chvilku myslel na to, jak asi dopadneš nebo, co budeš dělat po závodě, ztratil jsi koncentraci, chyboval a nadějný výsledek byl ten tam. Způsobům, jak zlepšit schopnost soustředění, se věnuje ve švédské knize „Träning“ Anders Tistad, švédský odborník na sportovní psychologii a trenér ženské švédské reprezentace.

Mentální faktory, které mají velký význam pro orientační běh.

1. Schopnost koncentrace.
2. Zvládání stresu.
3. Zvládání rušivých vlivů.
4. Konstruktivní (positivní) vnitřní rozhovor.

Schopnost koncentrace je jednou z nejdůležitějších pro dobrou orientaci. Ale přece je velmi málo těch, co ji trénují. Myslíš si sám, že soustředění je něco, co bys měl ovládat?

Znakem dobré koncentrace je to, že člověk není ovlivňován vnějšími rušivými podněty. V moderním OB existuje mnoho rušivých momentů, jako např. veřejné kontroly, kamery v lese a ostatní závodníci, zvláště při hromadném startu nebo štafetách. Dalšími rušivými vlivy mohou být situace, kdy dojde voda na občerstvovačkách, je slabý tisk mapy nebo pořadatelé ruší na startu apod. Určitě se vám každému někdy přihodilo, že jste ztratili koncentraci, když jste byli ovlivněni jiným závodníkem.

Modelový trénink vnějších rušivých momentů.

Př. Zařazení překvapivých momentů při modelovém závodě. Při modelovém tréninku zařadíme obvyklé rušivé momenty, jako třeba natáčení závodníků kamerou u těžké kontroly, když vidí trenéra s kamerou ale ne kontrolu. Při pozdějším promítání videozáznamu budou diskuse o koncentraci a rušivých vlivech opravdu konkrétní a živé. Je dobré, zařadit při modelovém tréninku nějaký nový, zcela překvapivý moment. Protože je nemožné se přichystat na všechny rušivé momenty, je dobré být připraven, že přihodit se může cokoliv.

Výrazným znakem dobré koncentrace je schopnost „být v přítomnosti“. Soustředěnost by měla být na problém, před kterým stojíš právě teď. Při narušení koncentrace utíkají myšlenky k takovým věcem, které nemají s vlastním úkolem (závodem) co dělat. Může to být přemýšlení nad chybou, kterou člověk udělal dříve, nebo nad tím, jakého umístění dosáhne. Pokud se přistihneš při podobných rušivých myšlenkách, je velmi důležité, abys rychle znovu obnovil soutředění na vlastní problém. Můžeš užít vnitřního rozhovoru, kdy si řekneš: „Soutřeď se na problém!“ nebo použít jednoduchých slov nebo obrazů, které navodí chtěný stav, tedy vysokou koncentraci. Mezi tyto obrazy a slova patří např. představa ostrého laseru nebo slovo „zaostření“. Samozřejmě si musíš užívání těchto pomůcek natrénovat, abys je mohl používat při závodě.

Velice významným pro tvou koncentraci při tréninku nebo závodě je uvědomování si cíle. Uvažuj: „Myslíš si, že bys mohl být 100% soustředěn na něco, co je ti vlastně lhostejné?“ Proto, aby byl trénink efektivní, je koncentrace klíčová. Tím, že uskutečňuješ trénink, který sis naplánoval, snižuješ riziko toho, že se jen budeš probíhat po lese, což vede k horšímu tréninkovému efektu, a navíc si zvykneš orientovat se s polovičatou koncentrací. Souhlasíš, že 100% závod vyžaduje 100% trénink?

Důležité je rovněž to, aby závodníci věděli, za jakým účelem by měli provádět určitý trénink. Každý závodník může získat tím, že před svým tréninkem věnuje několik minut tomu, aby si uvědomil účel tréninku a připomene si, jaký význam má trénink pro jeho hlavní cíl. Tím, že závodník vidí toto spojení, zvyšuje se často motivace a koncentrace.

…více i s obrázkovými příklady v časopise